O původu Církve bratrské
PROČ VZNIKLA SVOBODNÁ CÍRKEV REFORMOVANÁ
Historická a ekumenická perspektiva
Nemnozí znají tajemství lásky
cítí nenasycenost a věčnou žízeň.
Božský význam večeře Páně
je hádankou pozemským smyslům;
ale kdo jednou z horoucích, milovaných rtů sál dech života,
komu svatý žár tavil srdce ve chvějících se vlnách,
komu se oči otevřely, že změřil nezměrnou hloubku nebe,
ten bude jíst z jeho těla a pít z jeho krve navěky.
(Novalis)
Novalis nebyl ortodoxním křesťanem tak jak to chápeme my evangelikálové (ani tak jak to chápou katolíci), ale on sám a jeho čtenáři by se jen usmáli kdybychom jim řekli že to není křesťan. Podle Novalise – a v tom ovlivnil mnoho lidí na století dopředu (ostatně totéž najdeme u Hörderlina) – je v NAŠÍ víře kousek křesťanství, to ano, ale skutečné náboženství, skutečné křesťanství bude třeba znovu založit, obnovit. Provede to všekřesťanský a všelidský koncil, dojde ke vzkříšení pravé víry spolu s příchodem Mesiáše a nástupem doby všeobecného míru.
Psáno během napoleonských válek....Možná zrovna v tu chvíli unikal Suvorov se svým vojskem přes Alpy z obklíčení v Itálii. Možná. Romantické hrdinství vojáků, jak je zobrazují malíři, s provokativně rozevlátými košilemi, přetavoval romantismus ještě do jiných vizí, poněkud apokalyptických, anebo probuzeneckých.
Protože právě večeře Páně byla jedním z hlavních kamenů víry malého stádečka křesťanů, kteří pod vlivem americké misie založili novou, v Čechách dosud nevídanou denominaci, na začátek tohoto eseje jsem vložil tento úryvek z Novalisovy básně. Znamená hned dvojí upozornění: jednak odkazuje na očekávání, spjaté u zneklidnělých duší s hledáním pravého náboženství, a jednak upozorňuje obecně na vliv romantismu, který byste možná u sedláků a Pražanů v kupeckém století a v době průmyslové revoluce nečekali. Pod slupkou racionality, živnosti, práce, a výchovy kupy dětí (byla doba populační exploze) dýchala romantická kultura, podhoubí ideálů moderního světa. Probuzenecké hnutí bylo jedním z nich.
Odkud přišli?
"Bůh nás naučil stavět lodě nikoli proto, abychom přes oceán přenášeli sebe, nýbrž abychom přenášeli Jeho." (John Donne r. 1622 v kázání pro Virginskou společnost v Londýně). Svým způsobem přenášeli "Jeho" různé námořní mocnosti, a mezi nimi jezuité i puritáni, každý do své Ameriky. Ale na severu, v později založených USA, podmínky a probuzenecká hnutí umožnily zrození nových způsobů křesťanství, a nastala éra přenášení Krista z Nového světa přes všechny oceány, a také zpět přes Atlantik – jak je tomu dodnes. Tak touto cestou přišli tři misionářské rodiny, vyslané do Rakouska, do Prahy.
Z čeho, z jakých motivů a z jakého prostředí přišli? Co je to americké "probuzení", které "na křídlech orličích" přinesli misionáři do Čech? Evropa znala podobné projevy – někdy též nazývané "probuzení", již od středověku. Ale je třeba si všimnout, že většinou šlo o obnovná hnutí s nějakým hnízdem a spjatá s vůdčím hrdinou, Františkem z Assisi, Janem Husem, Filipem Neri, Johnem Wesley...Cílem byla obnova pravosti již vlastně zastávaného náboženství skrze osobní obrácení. Originál tohoto jistě Božího jednání máme v evangeliích: "To se stalo, když Jan Křtitel vystoupil na poušti a kázal."... Evropská minulost poznala taky jiná náboženská hnutí a jejich vrcholným zjevem je reformace. Ale ta souvisí s americkým probuzením ještě méně, než zmíněná obnovná hnutí. Great Awakening – to je název velmi vlivné knihy amerického kongregacionalisty Josepha Tracy. Vyšla r.
"Velké probuzení" ( v 18.stol) byly ve skutečnosti dost složité procesy, v nichž se pojila masová evangelizace s osvícenským myšlením, optimismem, - a lidové náboženství srdce, které nahradilo prostý souhlas s některým z katechismů, se spojilo s úctou k světskému vzdělání. Osobní vroucí modlitba spolu s universitou vedou do nebe. Plodem tohoto ideálu je i osobní nezávislost, jak ji ještě dříve avantgardně zastávali kvakeři. Zdrojem tohoto probuzenectví byla specifická situace Ameriky, zejména venkova:
- prostí lidé bez jakékoli náboženské zkušenosti, "ovce bez pastýře"; na duchovní správu tradiční církve nestačily (rozumí se jak puritáni tak regulerní anglikáni, tak i skotští kalvinisté).
- pohoršení ze sporů pramenících v tradiční křesťanské intoleranci.
Když pak přešlo "Velké probuzení" Amerikou od severu na jih a zpět, "oslabilo postavení tradičního duchovenstva a povzbudilo věřící, aby se řídili vlastním úsudkem". (slovy P.Johnsona) Mimoto vyvolalo vlny odhodlaných kazatelů, vyslaných i samozvaných, kteří žili, často za velikých obětí, jako laičtí apoštolové nikoli z farních příjmů, ale prostě ze služby samé. "Bůh si může povolat koho chce, kohokoli." kázal jednou večer na farmě někde v Americe kazatel, jehož jméno jsem již zapomněl, přítomné rodině a sousedům. "Mami, mám strach, že Bůh volá mne", oznámil mamince ráno mladý farmářův synek. "Je-li tomu tak, to se pak nedá nic dělat než poslechnout!" prohlásil po snídani kazatel a odvedl si synka s sebou.
Americké probuzení přineslo ještě jeden nevídaný efekt – dnes mu říkáme ekumenismus. V bouřlivé atmosféře evangelizace, laické i duchovenské, do níž se zapojovali stejnou měrou disidenti jako metodističtí kazatelé, vznikaly nové struktury, zpravidla sbory. Lišily se od starých farností tím, že do nich nepatřil každý kdo se tam narodil, a od sekt zase lidovou otevřeností a – jak se zjistilo – teologií přijatelnou i jinými sbory byť jinou tradicí založenými. Ustálil se pojem "denominace" (vynalezený patrně J.Borroughsem v 17.stol., ale neprosazený do obecné praxe). Prakticky to znamenalo, že probuzením zasažení např. baptisté někde ve Virgínii tušili nebo věděli, že mají spasení a sborový život z téhož Ducha svatého, jako v sousedním okrese metodistická shromáždění, akorát jim musel kazatel vysvětlit, že tito nemají světlo v otázce křtu. Členové sboru řekli "aha!" a radovali se v Duchu z Božího díla, co překračuje hranice. To neznamená že nebyly teologické spory; naopak roztržek a neustálého míšení bylo nepřeberně. Ale odtud pocházela ta zásadní výbava misionářů vyslaných American Boardem do Rakouska: přišli získávat učedníky Pánu Ježíši Kristu, a neplánovali předem repliku církve, z níž vzešli. Přirozeně tím posilovali minoritní českou, císařem uznanou církev reformovanou, vybaveni jsouce reformovanou teologií. Ale nemuselo to tak nutně být. Výsledkem nakonec byla Svobodná církev reformovaná, nová, v Království českém jedinečná denominace. Tato flexibilita byla umožněna rovněž oním probuzeneckým étosem, o němž píši.
A myslím že tu byl ještě jeden vliv, o němž se moc nemluví: anglosaský antikatolicismus. Ten ve druhé polovině 19. stol. v USA vrcholil. Jakési zásadní přijetí mezi americkými protestantskými denominacemi se nevztahovalo na katolíky. Katolík podle veřejného mínění nebyl křesťan. Dokud šlo hlavně o mexikánce na Jihozápadě nebo Iry v Bostonu, protestantská majorita zachovávala celkem klid. Každý viděl na první pohled, že jsou jako pohani - prostě "nýdr". Neměli žádnou kulturu... Jenže přistěhovalectví začalo přivádět do USA vlny Němců, Italů, a katolíků z různých národů Evropy. Za nimi přicházeli katoličtí misionáři, kteří budovali v Novém světě církevní správu a snažili se tyto skupiny pastorovat. Právě v probuzeneckém prostředí vznikl proti nim velký odpor (tzv. nicnevědové) a veřejným míněním se šířily antikatolické vlny vášní, za nimiž stálo obviňování, že USA je trnem v oku papeži, který se ponoukáním katolického vystěhovalectví snaží USA dobýt a zbavit církevní svobody. Proto v americkém misijním prostředí vznikla myšlenka, že není třeba čekat, až katolíci obsadí Nový svět, ale je třeba přenést misii do lidových vrstev katolických zemí, odkud se brala masa přistěhovalců, a přivést je k obrácení a odchodu z katolické církve.
Proto byl Boardem vyslán Heinrich Schauffler, původem Němec z misionářské rodiny, a spolu s ním Edwin Adams a Albert Clark, americké děti probuzení a kongregacionalističtí kazatelé, dosti mladí lidé, aby se svými rodinami přesídlili do Rakouska. Řízením dalším pak došlo k tomu, že cílovou stanicí pro ně v Rakousku byla Praha.
A tak, když 1.listopadu 1872 přijížděli vlakem do Prahy, "mezi Chuchlí a Smíchovem zpívali žalm 100", jak píše Adlof, ubytovali se v hotelu a za několik dní byli přivítáni shromážděním asi 30 lidí, vesměs Němců, které pozval v Praze působící skotský misionář Andrew Moody.
Dílo začalo.
Ke komu přišli?
Na evropském kontinentu byla situace úplně jiná, než jak ji znali anglicky mluvící kazatelé na obou stranách Atlantiku. Zatímco v Londýně kázal Spurgeon tisícům lidí, keswická konference "produkovala" každý rok nové kazatele se zvěstí o křtu duchem svatým a William Booth rozbíhal činnost své Armády spásy mezi nejchudšími, mocné probuzení zasáhlo i Irsko, u kontinentálních národů – nadále se budeme zaměřovat na Rakousko a Čechy – začínal "Velký odpad" (narážka na Velké probuzení). Ne že by nedělal nic náš Bůh: i v Čechách hlavně někteří Němci četli kázání Ludwiga Hofackera, vedoucí k obrácení, i na české reformované měl vliv Hermann Friedrich Kohlbrügge, farář z Elberfeldu, "městě na hoře ležícím", o němž ještě stručně pojednáme. Ale to nezasahovalo masy, nýbrž jednotlivce. Masy byly zaujaty nacionalismem, kterému dnes říkáme "národní obrození".
Bůh si u hladových duší nakonec použil i tento vliv. Čtenářům Palackého se zpřístupňovaly středověké české dějiny, zvláště Jan Hus, jinak než o něm učila katolická církev. Evangeličtí faráři byli často i národovci, kteří vzepjetí české reformace u svých posluchačů idealizovali. To bylo pro vzdělané – ale i mnoho prostých lidí četlo knihy Karla Herloše – Jan Hus, Jan Žižka, a Poslední táborita, a byli tím pohnuti k tomu, aby hledali pravou, vlasteneckou víru. I na obrácené z první úrody americké misie ještě před vznikem samostatné církve měly tyto knihy vliv. Šlo o překlady z němčiny, ale německý spisovatel Karl Herlossohn se narodil a vyrostl v Čechách, jmenoval se původně jen Herlos, a ve svých historických románech vylíčil romanticky slávu české minulosti, a zvláště glorifikoval českou husitskou víru. Pochopitelně byl brzy do češtiny překládán a jak se dalo očekávat – chytalo to za srdce. Lidé se pak měli evangelických duchovních na co ptát.
Většinová církev v zemi byla katolická, kromě toho zde byly evangelické sbory augsburského a helvetského vyznání, a všechny tyto církve (i katolická!) se teprve pár let těšily z poměrně široké náboženské svobody (díky ústavě z r. 1867). Kromě toho tu byly neformální skupiny tvořící svobodnou církev v severovýchodních Čechách, jejichž zbytky se nakonec staly jedním z pramenů nové Svobodné církve reformované. K nim se ještě vrátíme. Nějaké podobné skupiny existovaly i mezi českými Němci – zde šlo buď o baptisty nebo o vliv tzv. Novoapoštolské církve, a zejm. na severočeském venkově se uchytily první sborečky misie Moravských bratří – rovněž z USA.
Většina lidí v zemi ale byli katolíci a na situaci této církve zanechalo osvícenství a dlouholetá vláda spíše císařskokatolické, než římskokatolické víry stopy jež nešlo snadno překonat. Sto let bojovala tato církev všemi svými řadami proti barokní zbožnosti, až ji vykořenila. Duchovní byli v povinných seminářích vedeni předně k plnění státně-pastoračních úloh, neboť podle přesvědčení císařského majestátu za spasení poddaných byl zodpovědný před Bohem císař, a k duchovní správě svého lidu měl k dispozici celou církevní hierarchii. Duchovenská služba byla zaměřena na pastoraci a osvětu, a důraz na vzdělávání a racionalismus fakticky odváděl lidi k matrikovému křesťanství a k postupně stále více sdílenému křesťanskému vyznání "čiň dobře a žij zdravě".
Co měli taky poměrně vzdělaní duchovní ve venkovském prostředí českém dělat? Vídeň, Paříž případně i Řím daleko, sedláci a kupci všude okolo, ti měli své starosti, duchovní byli mezi nimi cizí. Někteří zvlčili a propadli alkoholismu nebo sexuálním dobrodružstvím, většinou ale s osobní vycvičenou kázní se začali věnovat osobnímu studiu, vědě a osvětě lidu. Rychle se modernizující svět chápali jako výzvu. Mnozí z nich se stali sloupy národního uvědomění. Jen málokoho přitom napadlo starat se o osobní obrácení těch svých oveček, které se zneklidněným svědomím hledaly Boha. Všichni byli zejména státním systémem vzdělávání a státním tlakem vedeni k tomu, aby se starali o blaho VŠECH svých farníků. To ale znamenalo, že lidé toužící po opravdovosti v křesťanství byli ponecháni sami sobě bez pastýřů.
Ale nezjednodušujme přes míru: i náboženská literatura prodělala v Čechách od konce 18.stol. svůj mohutný rozvoj, přímo záplavu, nazývanou Broschürenkrieg (šlo o literaturu německého jazyka). Trvalo to desítky let, než zájem opadl. Ve velké většině šlo o četbu lidovou, teologicky nepříliš hlubokou, a její účel byl polemický: lidovým čtenářům měla "ukázat pravost autorova vyznání a heretičnost všech ostatních, často i dost nevybíravým způsobem a s využitím jakýchkoli argumentů". (píše Nešpor) Pozoruhodné bylo, že podíl náboženské literatury v Čechách na celkové brožurkové produkci 19.stol. byl nápadně vyšší, než v ostatních zemích monarchie. Většina této produkce měla osvícenský charakter, pochopitelně i původ, protože cenzura aktivně bránila vydávání "předosvícenské" katolické literatury.
Zlom pak přišel s rokem 1848, kdy s dočasným zrušením cenzury nastala nová vlna náboženské literatury, ještě ostřeji polemické, a poprvé se začala chápat hegemonie náboženská literatura necírkevního původu, velmi kritická zejména vůči katolicismu. Obnovení cenzury "za Bacha" pak zasáhlo všechny: pravověrné i zcela neortodoxní, nicméně už tento krátce trvající policejní režim nezměnil nový status: věřit konfesijně bylo nemoderní, muži pravověrně katoličtí nebo evangeličtí se stávali v české společnosti outsidery. Společnost upřednostňovala křesťany nekonformní jako byl František Matouš Klácel, abych jmenoval alespoň jednoho za všechny.Katolická církev se tedy pochopitelně bránila, ale dosti problematicky. Musíme si uvědomit, že většinu Evropy ovládaly vyloženě proticírkevní nebo přinejmenším protikatolické státy a vlády (Rakousko bylo umírněnou alternativou) a tato církev tak bojovala z defenzívy. Vrcholil ultramontanismus, prosazený zejména za dlouhého pontifikátu Pia IX., prvního papeže moderních dějin, z něhož se stala populární "hvězda". Osvícenství už bylo za zenitem, věřit katolicky znovu znamenalo duchovní kapitulaci: totiž přenesení veškeré zodpovědnosti za to, co si věřící (i kněz!) myslí, co říká a vyznává, na římský učitelský úřad, a co dělá a podniká na svolení nebo souhlas příslušného biskupa. Tento způsob katolicismu si získal dost velký ohlas v lidových vrstvách, ale většinu národa jednoznačně odpuzoval, aniž by ovšem vedl lidi k veřejnému odmítání katolické víry; verbální odmítání církve ve společnosti stačilo a bylo, jak se dnes říká, "cool".
Do toho přišel, s postupným prosazením náboženské svobody po r.
Co na toto majorita emancipované české společnosti? Demokratická většina, tedy střední vrstvy, udávaly tón jak "na zámku", tak "v podzámčí", a někdy i "na faře". Valnou většinou šlo sice o katolíky, ale uvažovali nacionálně a liberálně, v odporu vůči vlastní oficiální církevní linii, vykazovali svou církevní hierarchii do středověku a radikální evangelíky tamtéž. Šířilo se tzv. matrikové katolictví do něhož se již nevešla ani osobní modlitba (ta zůstala vyhrazena ještě tak ženám a zejména dětem), pouze křest, biřmování, svatba a pohřeb. S nadsázkou a odkazem k požadavku Mojžíšova zákona "třikrát se ukázali před Hospodinem" a počtvrté po smrti.
Jestliže jsme popsali českou měšťanskou společnost jako převážně liberální a nábožensky tolerantní, nesmíme si představovat že by jim chyběly vášně. Na počátku jsem zmínil, že skoro všichni byli pod tenkou slupkou romantici a někteří jejich vůdčí duchové – Božena Němcová například - odhodili i tu slupku za potlesku mnohých. Vášeň se přelila z prožívání náboženského do národního, a "berany" jako terč nahradili Němci. K smutku a osamělosti skutečně moderně evropských inteligentů českou vášeň zobrazuje snad "nejčeštější" obraz té doby – "kníže Oldřich na lovu u Postoloprt" od Františka Ženíška: až obludně mužný MUŽ právě objevil lepou, slovansky polonahou Boženu. To je obraz zmrtvýchvstání a života Národa. A vedle něj postavme Brožíkův obraz Mistra Jana Husa na koncilu kostnickém. A máme před očima odsouzeného národního hrdinu, vysíleného vězením, v defenzívě, ale nezlomeného, a upřeny na něj oči a dokonce ruce nejen nebo ne v první řadě církve, ale chtivých NĚMCŮ. Porážka, z níž jako z Kristova otevřeného hrobu kouká vítězství. A v této vášni můžeme vidět jeden z důvodů, proč se misie bratří Schaufflera, Adamse a Clarka nechytila v Brně ani ve Štýrsku, ale našlo úrodnou půdu v Praze.
Dílo a jeho nepřátelé
"Nos si do shromáždění tak velkou Bibli, aby se ti nevešla do kapsy. Až ji budeš mít pod paží, každý se tě bude ptát - kam to jdeš." To je jedna z maxim nejznámějšího amerického kazatele doby, o níž mluvíme – Dwighta Moodyho.
Evangelizační působení vznikajícího dosud neformálního společenství bylo vedeno potřebou dát na dálku najevo, že věříme Kristu a jdeme do nebe. To patřilo k étosu doby a projevovalo se to hlavně ostentativním odmítáním toho, co dělali nevěřící (rozuměj ostatní jen formální křesťané anebo katolíci). Mělo to nesporně účinek jak zvěstný, tak rozdělovací. Timoteus Zelinka píše: "Někde – zvláště ve větších městech – byla již silně narušena zvláštnost příslušníků evangelických církví, takže tito se od ostatních lišili v denním životě již jen pouhou příslušností k některé z evangelických církví. Na projevu duchovního života to již patrné nebylo." Měl Zelinka snad iluze o duchovní síle tolerančního evangelictví? Spíš tady vyjadřuje pocity lidí, kteří ještě před příchodem zmíněných misionářů hledali duchovní opravdovost Jakkoli to byla spíš iluze – utrpení předtolerančních tajných evangelíků a vůbec "neformálů", jakož i časté sociální vyloučení příslušníků tolerančních sborů, těžkosti jejich pastorů – to byla ta ZVLÁŠTNOST, po níž jako po projevu pravé víry Beránkovy někteří duchovně hladoví lidé toužili. Alternativní život se tomu říká. Jestliže společnost tančí – znovuzrozený křesťan netančí. V severovýchodních Čechách tato touha po opravdovosti nabyla podoby duchovního hnutí.
Podívejme se jak to hnutí vypadalo a já připomínám, že téma tohoto eseje je "proč vznikla svobodná církev reformovaná" a ze známých dějin, dobře popsaných Timoteem Zelinkou a opakovaných v pamětných článcích nebo publikacích vždycky k výročí je zřetelné, že vznikla tato denominace proto, že nebyla vítána. Není divu: původní hrstka jejích aktérů českého původu měla při svém duchovním hladu přístup dosud nevídaný a ovoce toho co prožili bylo nepředvídatelné. Oni prakticky uchopili jeden z praporů reformace, reformací samou stažených "z repertoáru" – uchopili princip Sola scriptura. Vůbec se nedivím, že po počáteční naději evangelických duchovních se jejich přístup změnil, jako přístup faráře Veselého, pastora v Klášteře nad Dědinou:
Na počátku byly cesty evangelíků z Orlických hor přes hranici do Kladska do strouženského sboru. Vraceli se nadšení kázáními pastora Kurze a ve sboru pak otvírali Písmo a poukazovali na to, co všechno ve sboru není v souladu s Písmem svatým. Už dříve – jak píše Zelinka – "probuzení jednotlivci poznávali, že v některých případech se církevní praxe odklání od zásad Písma svatého". Pak se tedy "ohlíželi po prostředí, kde by našli duchovní teplo a zdravé učení podle zásad Písma svatého a to nejen v teorii ale hlavně v praxi. A takové prostředí se jim otevřelo ve Stroužném."
V tomto místě – jazykově českém ale za hranicemi království, tedy v Prusku, se podařilo ovoce běžně nevídané: luteráni a kalvíni tam postavili společný kostel. Ovšem sotva ho postavili, hned se pohádali. Luterští postavili dopředu kříž, reformovaní ho měli "za ohavnost". A tak musel z kostela zmizet. Můžeme se nad tím usmívat, ale šlo o hledání pravdivosti bohoslužby – a sice nevzdělanými lidmi, ale s Písmem v ruce. Do toho přišel uprchlík z Čech, původně katolický kněz Jindřich Vilém Kurz, a svou vroucí zbožností a nezávislostí přitahoval mnohé, i přes hranice. Češi viděli tento jistě nedokonalý sbor jako zjevení "té pravé" praktické zbožnosti z čehož měl farář Veselý, jejich duchovní, radost jen do chvíle, než se tito lidé začali snažit v jeho sboru prakticky o nápravu podle Písma, tedy podle toho, jak mu pod vlivem Stroužného sami rozuměli. Že nešlo ve skutečnosti o žádnou dokonalost vidíme i na tom, že sám kazatel Kurz začal být nespokojen s tím, jak strouženský sbor žije, tedy s tím, jak ovečky následují jeho slova, a odešel do Vratislavi kázat v tamním svobodném sboru a pak se odebral do Ameriky kázat českým emigrantům. O dokonalost nešlo, to jen Bůh podnítil duchovní hledání těchto lidí, nespokojených se stavem evangelických sborů, a je třeba mít pochopení i pro jejich faráře, protože na zvládání kritiky, Písmem svatým železobetonově vyztužované, potřebovali tehdy jako dnes svatozář, kterou je teologické učiliště nevybavilo.
Hlavou těchto probuzených horalů se stal zedník Jan Balcar a dál je ten příběh známý: Balcar se nejprve snažil diskusemi s farářem Veselým dosáhnout reformy sboru – v ohnisku pozornosti bylo především vysluhování večeře Páně lidem, jejichž život nevykazoval zjevné známky pokání a oddělení od světského způsobu života, neuspěl a využil právě deklarované náboženské svobody a vystoupil s asi 40 lidmi z reformované církve. Byl šikanován úřady, mj. na udání katolických i evangelických duchovních včetně Veselého, byl zvolen kazatelem svobodného sboru, nechal se v dolním Německu ordinovat za duchovního Svobodné církve české. Jeho sbor rostl skrze lidi nově obrácené, netrpěl mezi sebou nekající hříšníky, ale protože se držel své zásady "za jediné pravidlo víry mít Boží slovo a odmítnout vše, co se nesrovnávalo s Písmem", zase se ztenčoval, dvakrát rozdělil, některé lidi vyhnal, a sám Balcar byl mnohými opuštěn – ale přece skrze toto hnutí přišla do Čech nová hodnota, sbor probuzeneckého typu, nezávislý na císaři a jeho uznání. Když se o tomto díle doslechli v Praze sloužící misionáři, Balcar pro ně napsal něco jako strukturovaný životopis, vlastně svědectví, a jádro jeho skupin v Podkrkonoší a Orlických horách, které z jeho církve zůstalo (mnozí se vrátili do reformované církve a spoluvytvořili sbor v Hronově), bylo po jeho smrti spojeno se Svobodnou církví reformovanou mezitím r. 1880 v Praze založenou.
Paralelně s těmito událostmi začali svou službu v Praze a brzy i na venkově američtí misionáři. Jejich velkou výhodou byla od počátku spolupráce s některými reformovanými duchovními. Z nich na prvním místě stojí Václav Šubert, farář z Krabčic, a v reformované církvi jeden z hlavních nositelů probuzeneckého hnutí, s nímž se seznámil snad již za studií a pak na cestách po Německu a Nizozemsku.
Asi bude dobré sdělit několik slov o této probuzenecké teologii: V r. 1872, kdy se Šubert seznámil s našimi misionáři, působil již dlouho v Halle profesor August Tholuck, který před přibližně 50 lety (!) vydal vlivnou knížku Guido a Julius aneb učení o hříchu a Smírci. Kniha tehdy mladého Augusta Tholuka (1823) zasáhla hned srdce mnohých mladíků, kteří pochybovali o svém spasení, postaveném prostě na poctivém životě vykazujícím úspěch anebo na správných odpovědích podle Heidelberského katechismu. Byli mnozí, v této romantické, poválečné době, jako Tholuck – strachovali se Božího soudu a žili v trvale znepokojeném svědomí. Tholuck se obrátil a poznal milost Boží k odpuštění, a přitom celý život žil dál s rozechvělým svědomím, zda to co činí je Boží vůle a zda se nemá něco změnit. Ve své osobě spojoval duši básníka a hlavu špičkového učence-orientalisty, ke všemu hodně cestoval a za padesát let vychoval a ovlivnil tolik žáků, že je lze těžko sečíst. Ačkoli vliv na Šuberta a také některé z prvních obrácených, zvláště vzdělanějších lidí v počínajícím se probuzeneckém díle nemám přímo potvrzen, je až nepravděpodobné, aby vliv na toto české dílo nebyl buď přímý nebo skrze některé z mnoha žáků. Vidím ho totiž v podobnostech duchovní cesty. Mluví o poznání milosti Boží srdcem, stále je zaměřen na to, JAK se člověk setkává s Bohem, mluví o prožitcích a přitom nepropadá subjektivismu, a především je správně "probuzenecky" optimistický". Jestliže totiž jsme schopni obrátit se, setkat se s Bohem ve svém srdci, pak s Ním máme i přes svůj hřích stále něco společného – i když z Boží iniciativy a milosti – a TEDY ...stojí za to evangelizovat svět, ne?!
Je tu patrný rozdíl mezi Tholuckem a jiným vlivným německým probuzencem, který, jak máme tentokrát potvrzeno, ovlivnil některé evangelické faráře této doby (Heřman Tardy), a přátele díla, o němž píšeme, již zmíněným Kohlbrüggem. Kohlbrüggovo vyznání: "Jsem hříšník, hříšník a ještě jednou hříšník, a na co sáhnu to zmrvím. Ale u Krista jsem nalezl milost za milostí. Jsem jeho pes."
A tak se Václav Šubert hned od prvního dne připojil k rodícímu se probuzeneckému společenství. Když od konce r. 1873 se začaly konat ve světských prostorách přednáškové síně v Bartolomějské ulici (aby to bylo mimo církevní kontrolu) pravidelné biblické přednášky, z nichž se nakonec Svobodná církev reformovaná narodila, spolupracovali někteří evangelíci ovlivnění buď zmíněným probuzeneckým hnutím, anebo přísným skotským presbyteriánstvím (Čeněk Dušek), ale na prvním místě byl krabčický Šubert. On zároveň poskytl prvním obráceným příklad, když v Krabčicích, zklamán tradičností víry většiny svých farníků, začal vytvářet církev v církvi tak, že obrácené lidi shromažďoval zvlášť, ti pak již do krabčického kostela nechodili a Šubert jim vysluhoval večeři Páně zvlášť. Znovu – večeře Páně...jako v Orlických horách, tak i zde: jak mohou chodit k večeři Páně lidé, co nepodléhají biblické kázni? Jak to že to církev trpí? Zmínění Tardy, Dušek, Šubert a několik dalších to chtěli změnit. Libišský farář Vališ se dokonce vzdal služby a začal rovněž sloužit v Bartolomějské u díla americké misie, a později byl jedním z prvních kazatelů nově vzniklé denominace.
Šubert byl taky otcem novinky v naší zemi, kterou přinesl z ciziny – nedělní školy pro děti. Tu založil v Krabčicích, od něj tuto myšlenku převzal Dušek do Kolína, a patrně byl spoluiniciátorem toho, že v novém probuzeneckém díle se hned uchytila a byla pak jednou z charakteristik nově vzniklé církve.
Tito spolupracující evangelíci však měli jiné sny: předpokládali, že se jim během několika let podaří převážit ve své církvi, tak aby tato přijala biblickou kázeň, a tedy aby přestalo hlavní pohoršení znovuzrozených, že totiž chodí ke stolu Páně lidé nekajícní. Doufali že probuzenecké hnutí, v německém prostředí dost silné, se přece může ujmout i v Rakousku, i v české reformované církvi, zvláště nyní, pod zvláštní správou amerických probuzenců. Proto lidem, kteří se nejprve v Bartolomějské, a po zákazu těchto shromáždění po bytech pracovníků, anebo dokonce v domově nově obrácených (ve Stupicích za Prahou aj.), obrátili a vystoupili z katolické církve, doporučovali, aby nevstupovali zatím do reformovaného sboru v Praze, ale počkali, až se poměry v této církvi změní. Věcně řečeno byla v tom církevní politika a ukázalo se že naděje jsou to iluzorní.
Intermezzo: náboženskou svobodu, kterou přinesla rakouská ústavnost, si nesmíme představovat jako náboženskou svobodu dnes. Možná šlo o náboženskou svobodu, ale ne církevní. Nejspíš se tato svoboda podobala té nesvobodě, kterou křesťané pamatují za komunismu 1968 -89. Člověk byl již nábožensky svobodný v tom smyslu, že si mohl dovolit myslet a říkat, a víceméně i psát co se mu o Bohu a náboženství zlíbí. Ale nemohl dělat co chce. Křesťané se nemohli scházet kde chtějí, a nemohli si zvolit sbor, do kterého chtějí patřit. Mohli si ovšem zvolit kteroukoli státem uznanou církev (anebo být i bez vyznání, pak ale nesměli vyvíjet náboženskou činnost), a jakmile si ji zvolili, pak patřili do farnosti podle své domovské obce a podléhali místnímu faráři. Byla náboženská svoboda, tak mohli do kostela nechodit, ale nemohli si ho zařídit jinde a s jiným pastýřem. A faráře si sice volil (v případě evangelíků) sbor, ale potvrzoval ho císař a dost často se stalo, že volbu nepotvrdil a pak církev musela hledat jiného pastýře. Státní dozor jako vyšitý a aby nebyla mýlka – stejně na tom byli katolíci, jejichž biskupy potvrzoval císař také.
A v Praze byl reformovaným farářem Benjamin Košut, protestantský racionalista, a s ním nemohl Šubert a jeho spojenci najít společnou řeč. A nově obrácení lidé nebyli v jeho sboru vítáni. Abychom však nepodlehli té zkratce, která se vyskytuje všude v literatuře Církve bratrské, která o počátcích pojednává, nespokojme se s tím, že "probuzení nepřál" a bojoval proti němu, a pokusme se pochopit proč a co se to dělo. Košut totiž rozhodně nebyl nějaký vlažný nebo zesvětštělý farář. Byl to bojovník za to, co považoval za křesťanství pro moderní svět. Už jeho dědeček byl odsouzen na galeje pro víru, jeho bratr, o němž jsme mluvili, byl ve vyhnanství, a byl to právě jeho bratr, Bedřich Vilém Košut, který po r. 1848 klimentský sbor vybudoval. Vybudoval ho na spojení národovecké a racionalistické víry a byl tak úspěšný, že když kupoval klimentský kostel (1850), měl jeho sbor již 1200 duší. Impozantní počet když uvážíme, že viditelně požehnané dílo Svobodné církve reformované mělo po třiceti letech evangelizace duší něco přes 2000. Po zatčení B.V. Košuta se u Klimenta vystřídalo několik správců a po uvolnění poměrů byl sborem zvolen a potvrzen Benjamin Košut, zakladatelův bratr, nezkompromitovaný revolucí. Podle všeho ho sbor miloval a on sám byl velmi akční, takže představa, že by se hrstečka lidí z probuzeneckého hnutí dokázala ujmout v tomto velikém a zcela jinak zaměřeném sboru, i kdyby nakonec Košuta nebylo, byla od začátku na vodě. A žádný "sbor ve sboru" by tu tolerován nebyl jako v Krabčicích. (To se ostatně ukázalo znovu v 80.tých letech, kdy členové jeho sboru, rovněž zasažení probuzeneckým hnutím, chtěli založit vlastní sbor – museli mimo Prahu na Královské Vinohrady.)
Jak jsem již zmínil – Benjamin Košut byl racionalista. V Německu již vydával Adolf Hilgenfeld vlivný Zeitschrift für wissenschaftlichen Theologie a čeští racionalisté nechtěli být pozadu a vězet "ve středověku", jak je vinilo veřejné mínění. Velké úsilí věnoval Košut tomu, aby vysvětlil pražské společnosti, že Heidelberský katechismus a vůbec konfesionalismus je minulost, že evangelická víra není v rozporu s rozumem moderního vzdělance – právě naopak: že přijatelné jsou ty pravdy víry, které lze taky rozumně zdůvodnit. Přičemž "rozumně" v tomto případě znamenalo nikoli empiricky, ale racionálně - tedy víru na základě apriorních předpokladů, například o Bohu, logicky zdůvodnit, a kritickou analýzou, například Písma svatého, potvrdit. ...a pak za ním někdo přijde že právě poznal Krista...osobní zkušenost je irelevantní a může být zavádějící. Tholukovo setkání s Kristem v srdci bylo pro Košuta blábol, naprosto nespolehlivý pramen poznání toho, oč v křesťanství jde. Může se pak někdo divit, že se sebejistým farářem Košutem, ale i s velkou částí celé reformované církve, a to zvláště v Praze, nebylo možné vznikající křehké dílo spojit? Probuzení faráři měli naději, že americká misie jejich probuzenecké přesvědčení posílí početně, ale ta naděje selhala. A tak se ke smutku Václava Šuberta začala nově obrácená skupina pod ochranou Amerického misijního Boardu připravovat na osamostatnění i organizační.
Když už se rozhodli misionáři a jejich duchovní děti pro samostatnou církev, rozhodli se pro církev independentskou. V USA to bylo normální a i v Evropě bylo přítomno učení o nezávislosti pravé církve na jakékoli vrchnostenské kuratele, které vyklíčilo z reformace. Misionáři na tom původně netrvali a Šubrt a jeho přátelé teprve ne, ale chtěli to tak někteří vůdčí duchové z nového společenství (Jindřich Novotný), a misionáři po té, co byli svědky několik let, co to znamená být v Rakousku státem uznanou církví a jak to prakticky vypadá, byli pro. Mladí, jako Alois Adlof, pro nezávislost jen hořeli. Sami prožili Boží dílo, jež jinde neviděli, a od Američanů jistě slyšeli o Johnu Robinsonovi (kazatel separatistů, kteří odešli z Anglie do Holandska r. 1608): "Každé jednotlivé shromáždění je celá, dokonalá, neporušená církev."
Zmínil jsem zde Jindřicha Novotného, s nímž přišel do Prahy vliv dalšího ze středisek německého (švýcarského) probuzenectví, neboť studoval na Chrischoně. On byl patrně nejpopulárnějším kazatelem prvních let ještě před oficiálním založením církve, a pro vnější společnost asi nejviditelnějším jejím ovocem.
Nebylo tedy založení nové denominace v souvislosti s probuzením několika desítek a pak i set lidí, vesměs dříve alespoň formálně katolíků, od počátku plánovaným krokem. Podle toho, jak běh událostí šel, můžeme usoudit, že "plánována" byla snad u Pána církve. Vždyť ten kdysi na námitky vůči své praxi odpověděl slovy: "Nové víno patří do nových měchů". Ze známých událostí a toho, co jsem prostudoval, nemám ani pocit, že by na této nezávislosti od počátku všichni lpěli jako adventisté na sobotě, jako na poznávacím znaku "pravosti". Další vývoj církve, v diskusích o křest nebo o generaci později o křest duchem pak dokazuje, že nová církev vůbec odmítala míti jakékoli dogmatické "šibbolety" jimiž by zkoušela pravost učení svých členů a levost učení ostatních církví. Pořádné obrácení – a na tom měla církev dost. Ne, nezávislost byla praktická záležitost umožňující chránit mladý ještě stromeček před nekompetentními zásahy jak ze strany státu, tak ze strany větší sesterské církve. To co ji odlišovalo byla kázeň. Jak to zdůvodnil o 35 let později Adlof: "Existence naší církve je ovšem jakýmsi protestem k církvím stávajícím, jinak nebylo by jí třeba."
"Guido! Guido, existuje pravda, která tu není, aby se o ní spekulovalo, ale aby se prožívala. To ti říká ten, který ji prožil." (August Tholuck)
Seznam použité literatury:
Alois Adlof, Nástin dějin svobodných církví křesťanských, zvláště pak Svobodné reformované církve české (Praha 1905)
Timoteus Č. Zelinka, Přehled dějin svobodné reformované církve a jednoty českobratrské za sedmdesát let 1880 – 1950 (pro vnitřní potřebu, rada JČB, ?)
Zdeněk Chromčák,Jubileum 130 let Církve bratrské (in: Brána 6/2010)
Ferdinand Hrejsa, Dějiny české evanjelické církve v Praze a ve středních Čechách v posledních 250 letech (Praha 1927)
Karl Barth,Protestantská teologie v XIX. století I. a II. (Praha
Paul Johnson,Dějiny křesťanství (Praha 1999)
Mark Shaw,Deset významných idejí církevních dějin, Kořeny evangelikální tradice (Brno 2001)
Christopher Dawson,Porozumět Evropě (Praha 1995)
Apoštol víry (samizdat, ?)
James Packer,Choďte Duchem
Hedvika Kuchařová a Zdeněk Nešpor,Vzdělání a výchova kléru pro farní správu v 18. a poč. 19. stol. (in: Český časopis historický 2/2007)
Zdeněk Nešpor,Křesťanské lidové zvyky a obyčeje na příkladu českých zemí (patrně nevydáno, příspěvek k výzkumu, uveřejněnému pod názvem Náboženství na prahu nové doby, Ústí n/L. 2005)
Českobratrská církev evangelická...baedeker (sborník, ed. Ondřej Macek, Praha 2008)
Ondřej Matějka,Mezi církví a národem, reformovaný farář Čeněk Dušek (předneseno na konferenci Významné osobnosti českých církví v Olomouci 2006)
Michaela Beňová,Presbyterní a kongregační zřízení, jejich vznik a vývoj (in: Revue pro církevní právo 10/1998)
Vladimír Chadim,Z historie vinohradského sboru II (in: Hrozen z české historie, ČCE Praha-Vinohrady)
- 13 -
Časový přehled:
1856 horalé z Orlických hor začínají chodit do Stroužného, s nimi J. Balcar
1862 Balcar poznal svobodnou církev ve Vratislavi
1868 Balcar vystoupil se 40 lidmi z reformované církve, zal. svobodná církev
1870 Balcar zvolen za kazatele a pak v Německu ordinován
1871 American Board se rozhodl vyslat misionáře do Rakouska
1872 Příjezd misionářských rodin Schaufflera, Adamse a Clarka do Prahy
1873 Počátek veřejných biblických přednášek v Bartolomějské ulici
1875 počátek biblických hodin u J. Novotného na Žižkově
1876 zakázáno shromáždění v Bartolomějské, pokračují po bytech; první večeře Páně u Adamsů.
1878 pronásledování skupiny ve Stupicích
1879 audience Evangelické aliance u císaře, násl. císařův zásah ve prospěch pronásledovaných
1880 schváleno vyznání víry a zřízení svobodné reformované církve