Olin | Olin Kadlec

     Včera jsem byl na besedě s jedním starým Syřanem, mělo to být o Sýrii, ale lidi zajímal hlavně islám. 

    Pan Charif Bahbouh přišel na besedu nabroušený a mluvil zpočátku jako člověk, který se cítí ohrožen a musí se obhajovat.  Nebylo to příjemné, ale lepší "školení" o tom, jak se u nás žije člověku, který aby se obával pustit televizi anebo otevřít internet, dostat nemůžeme. Když národ varujeme my Češi před tím, co působí jeho probuzený Strach,  je to jen názor mezi názory. Teď jsme byli svědky prožitku.

    O situaci v Sýrii jsme se dozvěděli leccos – od moderátora. Host toho mnoho neřekl, a celou dobu dával nám posluchačům najevo, že nebude mluvit o věcech, které neví. Jsem rád, že se vyvaroval pasti, do níž jsou často zataženi Arabové pozvaní do Událostí-Komentářů:  ti často líčí situaci podle toho, co si přejí aby byla pravda. Pan Bahbouh se chytit nenechal. Mluvil o tom, jak syrskou společnost zná. I to je subjektivní do značné míry, ale autentické.

    Víc jsme se dozvěděli o situaci tady u nás. Mnoho mluvil o společných civilizačních kořenech, a vlastními slovy dosvědčoval, že má víc společného s humanismem – který považujeme za naši, západoevropskou kulturu – než mnozí Češi. V takto výbušném prostředí se dají očekávat i konflikty s publikem, ale to nevadilo. Rušivý byl akorát vstup jakéhosi velvyslance Strachu, který si vzal slovo a začal přednášet. Ale to bylo evidentně mimo, přetrpěli jsme to.

    Od Sharifa Bahbouha se mají Češi co naučit. Bojí se islámu, protože ho neznají. Jsou vesměs nevěřící, že? No ano, ale postoj pana Bahbouha k víře je přátelský, tolerantní, protože to všechno zblízka zná. Přitom je taky nevěřící. Tedy z našeho křesťanského hlediska, on by to asi takto nepřijal. Naši nevěřící jsou nábožensky nevzdělaní. Jeho úctě k víře těch druhých naučil stejný nebo podobný humanismus, jaký pěstujeme v Evropě, spolu se znalostí toho, co je v tom náboženství dobrého i zlého.  

"Proto – i přes mnohý úpadek, brzděme v soudech nad upadající Evropou, a vězme, že je zde stále mnoho dobrého."  – napsal David Novák o tom, jak Evropa přijímá davy uprchlíků a všech ostatních migrantů. "Soudem" tu není rozsudek, ale posouzení situace. 

   1/ lidé utíkají k nám, protože je to možné, a protože právem očekávají, že budou nějak přijati, dokonce tu mohou najít nejen pomoc, ale hlavně budoucnost.
To je to nejlepší vysvědčení, a to podle mne od Boha, kterého se Evropě a jejímu humanistickému prostředí mohlo dostat.

   2/ a to už je méně příjemné slyšet – dějiny světa a jejich ošklivá tvář přichází do Evropy. Nikdo to nezastaví. Kdo to dosud ignoroval, už nebude moci. "Nespěte, nespěte, neboť není pokuj na zemi."

To je ta horší stránka vysvědčení, rovněž od Boha, o stavu naší civilizace. Evropa si dlouhodobě říká, že všechno zlo se děje tam u nich, u těch mašukulumbů a jak se všichni jmenují. Zacházela se zbytkem světa jako s objekty. Stala se však sama objektem světových dějin. Není to ale jen zlé: kdo věří, vidí v tom budoucnost.

   Někteří říkají: pomoci jim musíme tam u nich. Ne, to nepůjde. Pomoci si musíme tady, v Evropě. Někdo by to mohl nazvat dějinnou rolí. Ladislav Hejdánek před čtyřiceti lety prozíravě napsal, že o budoucnosti světa se ještě jednou bude rozhodovat v Evropě.  Tak ten čas právě nastal. 

     Náš ministr vnitra odjel do Bruselu oznámit Evropě, že rozhodně nepřijme žádnou kvótu, kolik uprchlíků se vejde do ČR. Prý si ani, jak jsem se dočetl, nevšiml, že to nikdo nenavrhuje. Zajímalo by mne, jestli aspoň pochopil, že by to mohl iniciovat sám a sdělit světu, co může udělat jeho vláda. ...tak asi nic.

     Do toho si čtu, na internetu pouze, že se někde na univerzitě odehrávalo značně nervózní shromáždění debatující o islámu. Toto mne znepokojuje víc: už dnes je v naší zemi asi tisíckrát víc lidí, kteří se bojí islámu, než je tu muslimů. Takto mizivý počet muslimů v této zemi – to je nebezpečné. Internetem lítá mnoho výroků, kterým internetová scéna říká "korán". Je velmi pravděpodobné, že jejich autoři netuší, co to skutečný Korán je. Národ kolem nás – i někteří křesťané – strachem nábožensky šílí. K rozumnému rozhovoru těžko hledám partnera.

     Myslím že svět kolem nás potřebuje vidět k čemu na světě - my křesťané - k čemu jsme. Kdybych byl ateista, a hledal spravedlnost, možná bych hodil křesťany s muslimy do jednoho koše a byl s nimi rychle hotov. Kdybych byl ateista jako jsem kdysi byl, neznal bych pravděpodobně ani jedny ani druhé osobně. Znal bych je především z internetu - a to je, jak jsem popsal, pěkný maglajs. Normálního člověka to tedy varuje. Ale s tím nemůžeme nic dělat. Svoboda projevu. 
     Naštěstí je tady naděje, ne pro mne, já mám naději v Nebesích, ale pro svět: a ta naděje je v lidech, kteří mají nějakou autoritu, a nesou lidem Krista. Tam, kde jsou náboženské řeči zmatené, tam se Kristus musí obejít bez nich. Třeba jen s gesty, nebo musí mluvit civilním jazykem. Anebo nebeským: mluvit tak, že zapálí lidská srdce k tomu, aby se lidé smířili a udělali jeden druhému místo. Vždyť Ježíš obdaroval všechny, ne? Jak se k nim choval? Nebudou-li použitelní křesťané, Ježíš najde své lidi jinde: "Vstříc žíznivému! Neste vodu! Obyvatelé země Témy, vyjděte s chlebem naproti štvanci!"
     Židé si kdysi mysleli, že bez nich se k Bohu nikdo nedostane. A hle - apoštolové je vyvedli z omylu, církve se shromáždily převážně z pohanů. Varuji tedy křesťany, aby si nemysleli něco podobného. Vždyť to citované slovo řekl Izajáš nějakým Arabům! Naštěstí jsou mezi křesťany ještě lidé, kteří jsou nadějí pro svět. Třeba papež: šel do Štrasburku a řekl tomu Západu, jak na tom je, západním jazykem. A pak šel na Východ do Turecka. Taky mu tam rozuměli! K církvi mluví jazykem církevním. A všem řekl: "Postarejte se o ty uprchlíky!" Kdyby se ale nenašla církevní autorita, Ježíš bude mluvit, jak jsem si nedávno přečetl, třeba ústy rockera.

     Je tu ještě naděje v křesťanech. V Praze se sejde koncem prosince Evropské setkání mladých, jmenuje se to Pouť důvěry. Nic malého, možná až 30 000 mladých poutníků ze světa. Povedou ho bratři z Taizé. Jestli je tu někdo, kdo mne slyší, prosím, jděte mezi ně. Jestli jste z Prahy a máte doma místo, pozvěte je a poskytněte jim ubytování. Jděte se s nimi modlit, a naslouchejte. Nesou lidem Krista. Oni patří mezi ty, kdož jsou nadějí pro svět. Takovou nadějí, aby svět poznal, že všechno náboženství není jen šílené.

(poznámky k tématu, které se u nás rozvířilo, dřív než si to zase sedne)

"Panovník, Hospodin, dal mi jazyk učedníků, abych

Bylo mi dvacet, když Havel a spol. vylezli s Chartou 77. Ačkoli jsem byl student a venkovský nýmand, bez jakéhokoli kontaktu na disent, neb rodina byla komunistická (jen já ne), zásadně mne to zformovalo pro budoucí roky. Co to je v člověku za žízeň, která ho vede k tomu, aby na psacím stroji přes kopírák tu chartu rozmnožoval? Která působí, že člověka se dotkne nespravedlnost na muzikantech, o nichž do té doby nikdy neslyšel? Není to žízeň po svobodě, a po radosti ze společenství s něčím, co se nepodobá tomuto zkaženému světu? A co vedlo někoho k tomu, aby o pár let později riskoval a vyryl do fasády Ministerstva kultury nápis "Nechte zpívat Mišíka"?

Poučení které se do mne tehdy natrvalo zapsalo, a to dříve, než jsem začal chodit s Ježíšem: Historicky záleží na tom segmentu populace, kterému absolutní hodnoty, jako je svoboda,  nejsou putna. Jsou lidé, kteří se dnes pyšní tím, že jim titul jednoho z tisíce českých profesorů je putna. Jsou tu i lidé, kteří pohrdají jeho oborem, protože to není žvanec. Už aby ty tisíce profesorů "někdo" vyjednotil.  A jsou lidé kteří se zastaví a čekají jak to dopadne. A pak zapomenou. Takových je nejvíc.

Nemá smysl se na všechny zlobit, protože množství se nepočítá. Budoucnost ovlivní ti, jichž se útok na akademickou svobodu dotkl, ti které tento zážitek změnil, kteří pocítili tu žízeň po spravedlnosti, která ke spravedlivému jednání vede.