Šoa

ŠOA

Tento esej jsem napsal pro lepší pochopení nepochopitelného: odkud se vzalo "konečné řešení", o němž se ve školách mluví, ale které je obtížné vysvětlit v jiných souvislostech než že to nacisti...

Osnova:

1.      kde se vzali židé v Evropě, jaký je to lid a proč ho vůbec někdo rozlišuje

2.      z čeho povstal antisemitismus (se zaměřením na moderní antisemitismus)

3.      německé plány na likvidaci židovského obyvatelstva a jak vypadala jejich realizace

4.      židovský odpor

Mám dojem, že je to stále aktuální. Šoa bylo tak obludné a takových rozměrů, že bych nechtěl abyste následující větu brali jako bagatelizaci. Nicméně - genocida národního rozměru má stejný kořen jako šikana na školním dvoře: podléhají ti, kteří se liší od většiny, kteří se nebudou bránit, a kteří jsou opuštěni těmi, kdo se jich mají zastat.

"Odpovědnost předchází svobodu" – napsal Emmanuel Levinas

Kdo jsou židé a jak žili jejich předkové?

Záměrně jsem použil minulý čas ve druhé části otázky. Židé stále jsou, ale v posledních generacích již neexistuje "židovská minorita" uprostřed většinové společnosti. Dnes žijí židé velmi podobně jako křesťané, jako horolezci, jako Američani v Praze – prostě žijí jako všichni ostatní, kteří uprostřed společnosti mají vybudovánu pevnou nebo volnou síť vazeb, známostí, nebo příbuznosti. Jinak než zblízka a v jejich komunitě je ve společnosti neidentifikujete. A mnoho židů, nebo spíš lidí s židovskými předky nepoznáte vůbec. To proto, že oni sami se za židy nepovažují a života v židovské obci se neúčastní.

Tak v čem je vlastně problém? Co to nacisti "řešili" ve své židovské otázce? A proč o tom máme mluvit dnes?

V době celkem nedávné, ještě co pamatují moji rodiče, zažila Evropa, a také český národ, jednu z nejstrašnějších tragédií v celých dějinách: likvidaci, tedy úředně řízenou smrt několika milionů židů. Již tehdy platilo, co jsem výše napsal: židé již nepředstavovali "minoritu", žili uprostřed občanské společnosti po několik generací, byli to Češi nebo Němci, patřili k našim prarodičům. Žádné ghetto tu nebylo, ani netvořili "pátou kolonu" nějakého vnějšího nepřítele, ani nebyli nějakou asociální vrstvou obtěžující ostatní společnost, ani nevytvářeli nelegitimní moc jako třeba mafie. Kdyby něčím takovým byli, averze ostatní společnosti by se dala když ne ospravedlnit, tak aspoň odůvodnit. Ale oni byli spjati s touto republikou a jejím životem stejně jako moji prarodiče. Patřily jim továrny nebo v nich pracovali jako dělníci, byli to lékaři nebo pacienti ve Všeobecné nemocnici, hráli v orchestru nebo seděli v publiku. Ale pro některé lidi jistý "Miroslav Horovitz" nebyl "Mirek", ale "ten židák". Co na tom, že jeho táta byl třeba sekčním šéfem na ministerstvu železnic. Vědělo "se", že ten kluk je "židák". Co stojí za těmito postoji sousedů a kam takové myšlení a mluvení vede – to si ukážeme na tragédii milionů nevinných lidí, a to nejen těch, co zemřeli v plynových komorách.

Vraťme se ale na začátek. Lépe řečeno – hledejme začátek tohoto příběhu. Počátek příběhu najdeme v Bibli. Na první pohled v křesťanském Novém Zákoně zjistí každý, kdo se s ním seznámí, že židé jsou nejdůležitější entitou, o níž je zde řeč. Skoro všechny důležité osoby počínaje Ježíšem (Jošuou)  nazývaným Kristus byli židé. Vidíme tam celou strukturu jejich společnosti, jejich elitu, jejich hodnoty. Pro nás teď není důležitý novozákonní příběh, nýbrž poznání, že ŽIDÉ jsou  podle souboru této nejrannější křesťanské literatury:

1/ náboženskou společností, radikálně odlišnou od všech ostatních společností té doby.

2/ ona odlišnost však nespočívá v ničem negativním, a to ani sociálně ani kulturně. Jde o vzdělaný lid, patří k nejvyspělejším společnostem soudobého okruhu světa.

3/ tato odlišnost je veřejně proklamována skrze vědomí o vlastní výlučnosti, a je nesena národem. Národem, jehož smyslem existence je věrně nést odkaz otců ve víře v Boha Stvořitele, odkaz vyjádřený v (tehdy již prastarém) Zákoně, a jehož etickou maximou je podle Proroků očekávat vykoupení své společnosti ze strastí tohoto světa. Toto bychom si měli uchovat v paměti, protože podstatné prvky této identity se již neměly nikdy změnit. Jejich nepřítel – přímo archetyp nepřítele, perský vezír Haman, je charakterizoval takto:

   "Je tu jakýsi lid, roztroušený a oddělený mezi národy po všech krajinách tvého království. Jejich zákony jsou odchylné od zákonů všech národů a zákony královskými se neřídí. Král z toho nemá žádný prospěch, když je trpí. Uzná-li král za vhodné, nechť dá písemný příkaz, aby byli zahubeni. Odvážím do rukou úředníků deset tisíc talentů stříbra, aby je uložili do královských pokladů".

Všimněme si Hamanovy argumentace:   

-          jsou výluční, liší se od všech lidí svými zákony. Že se židé královskými zákony neřídí byla ovšem Hamanova lež, ale těžko by se tato lež vyvracela, protože pravda byla i je, že náboženské požadavky Zákona stojí, nebo mají stát, nad občanskými zákony jako morální normy.

-          jsou bezmocní, tady vládneme MY, tedy samozřejmě ty, králi, a když  vydáme zákon o jejich fyzické likvidaci, tak se nemohou nijak bránit.

-          a jsou bohatí, takže státní rozpočet pookřeje, když do něj nasypeme co nerozkradou při jejich likvidaci obyčejní lidé. Každopádně se tato operace vyplatí.

Slova, která jsem citoval, jsou z knihy Ester, to jest z té části Bible, které obvykle říkáme Starý zákon, ale která se správně nazývá tanach, což znamená oficiální soubor spisů, závazných textů židovského náboženství. Konkrétně kniha Ester byla sepsána v 5.stol. př.n.l. a my se můžeme jen podivit, že za dva a půl tisíce let do Hitlerovy vlády se na motivaci ani argumentech pro likvidaci židů nezměnilo nic. Ani na pozici židů mezi národy, a dokonce ani na jejich sebeidentifikaci.

Tedy mezi 5. stol. př.n.l. a 1.stol. našeho letopočtu se ve Středomoří a v Orientě nacházelo společenství židů, nadané náboženským a etickým kodexem postaveném na vyloučení polyteismu a všech kosmologických mýtů, ale zato vyznávající jediného osobního Boha Stvořitele veškerého světa, Boha, který je současně Zachráncem svého lidu. V porovnání s mocnostmi starověkého světa šlo o nepočetné společenství, nemohlo se opřít o srovnatelnou politickou moc, a přece bylo schopno svou identitu nejen udržet, ale v případě potřeby si ji i vybojovat. O tom svědčí kniha Ester, a o tři století později knihy Makabejské dosvědčují heroický a úspěšný boj židů o svou záchranu proti tehdy všemocnému řeckému království a helenistické kultuře. Tehdy tisíce židů zaplatilo svou věrnost Zákonu životem, přesila světské moci byla naprostá, a přece židé nepodlehli.  Odkud se tedy tato jistota a nezdolná síla lidu, shromážděného okolo Knihy, tedy tanachu, vzala? Odkud židé přišli?

Na to se musíme podívat o něco hlouběji, do 6.stol.př.n.l.:

Na poč. tohoto století rostla v Orientě moc Babylona, jejího krále Nabukadnesara a jeho říše. Tento král – po způsobu podobných mezopotamských říší ve starověku – dobyl mnoho malých království a měst v rozsáhlé oblasti Středního Východu a buď si jejich vládce podmanil a zavázal službou, anebo je zlikvidoval a elitu jeho obyvatelstva přestěhoval do vnitrozemí říše, jíž vládl. Tento osud potkal i malé království judské. Nebukadnesarova armáda dobyla Jeruzalém, hlavni město, v němž byl centrální chrám Boha JHVH, jenž byl svými vyznavači představován jako jediný skutečný Bůh, který stvořil svět, a zároveň Bůh, který dal lidu, který si sám vybral, Zákon, a ustanovil své kněze, kteří mají tento Zákon uchovat, a svého krále nad tímto lidem, který má střežit spravedlnost, mír a svobodu od nepřátelských nájezdů. To by podle historiků starověku nebylo nic až tak vyjímečného, ale zcela ojedinělé bylo to, co se stalo POTOM, co se stalo po babylonské vojenské akci a porážce judského krále. Co se stalo v období tzv. "babylonského zajetí", v průběhu onoho 6.stol.

Normálně takový pokořený národ, pokud neměl možnost se v dohledné době vzbouřit, podlehl asimilaci. Snadno zjistíme pohledem na mapu, že dnes už v Orientě neexistuje ani jeden z národů, které zde šantily ve starověku. Dokonce ani Babyloňané (jak zpívala populární Abba), a dokonce ani Egypťané, ačkoli země, které říkáme Egypt, existuje. Egyptskou kulturu ani řeč v Egyptě nikdo nezná, tedy krom hrstky historiků. Zato Arabové, Turci, Íránci, jsou národy mladší, a všechna ta země jim patří. Až na židy...kdo to tedy ti židé jsou?

Když Babyloňané dobyli Jeruzalém, vystěhovali veškerou vzdělanou elitu, která válku přežila, a jejich rodiny, do Mezopotámie. Natrvalo. Z jejich dětí se měli stát babyloňané. Judejci přišli o všechno: o svého krále, o chrám, o oběti v něm a kněžskou službu, bez níž nebylo možné žít podle slov Zákona, mnozí soudili, že přišli i o svého Boha – ten podle soudobých měřítek zůstal tam nad troskami Jeruzaléma. Především však přišli o naději: podle zaslíbení Božího totiž v Jeruzalémě měl vládnout jejich král, potomek Davidův, navěky, navzdory všem nepřátelům. A tomu byl nyní definitivně konec.

Jenomže navzdory okolnostem a narozdíl od všech ostatních národů se Judejci nevzdali. Nalezli naději proti beznaději. Scházeli se v babylonské zemi, modlili se, diskutovali nad svým osudem a dávali dohromady to, co jedině jim zbylo: SVITKY, tedy knihy. A to jak svitky, na nichž byla zapsána slova Zákona, tak svitky osobností, služebníků Božích, jimž se říkalo proroci. To byli neoficiální, nikým neustanovení hlasatelé vůle Boží v minulých generacích, kteří často kritizovali náboženské kompromisy a etickou bídu jejich otců. Jejich poselství bylo často zapisováno a věrné skupinky následovníků těchto proroků přinesly tyto spisy do Babylóna. Tam všechna tato literatura podléhala vášnivým diskusím, byla opisována, a Judejci v těchto spisech nalezli odpověď na svou existenční otázku - kdo jsou a jak se dostali do tohoto exilu: zpronevěřili se svému Bohu, jeho požadavkům, jeho Zákonu, a ztratili ho. Bylo to hořké poznání. Na dně všech těchto soudů a běd, které na přestěhovalé judejce čekaly, podobně jako na dně otevřené Pandořiny skříňky čekala NADĚJE. A ta nezůstala nepovšimnuta. Významná část přestěhovaných Judejců  prožila v Babylóně nad svými svitky a na svých úpěnlivých modlitbách náboženské probuzení. Stará literatura se dočkala redakce, rozšíření, a stala se základem tanachu. A okolo veřejného čtení, v atmosféře hledání Boha na veřejných i osobních modlitbách, se zrodilo nové náboženské společenství, a z něj po několika generacích nový národ. Když na konci téhož 6.stol. př.n.l. nový král, perský Kýros, dovolil potomkům exulantů návrat do Jeruzaléma, když jeho nástupci dovolili obnovit chrám i město, povstal v Judeji nový národ, židé, jehož identitu můžeme přes všechna staletí a přes všechny kulturní proměny, k nimž na světě došlo, sledovat kontinuálně dodnes. A sice ve dvou dnešních podobách: jednak v synagogách židovských obcí kdekoli po světě, a jednak ve vlasti židů, ve státě nesoucím jméno Izrael.

K událostem v tzv. babylonském zajetí jsme se dostali "archeologickou" metodou. Hledali jsme původ židů a postupovali pozpátku. Mohli bychom ovšem postupovat dál, odkrývat další vrstvy, protože Judejci,  kteří upadli do babylonského zajetí byli sami starým národem, a před tím společenstvím kmenů s původním jménem Izrael. A ještě daleko dříve, za tzv. praotců, se rodil základ jejich jedinečného náboženství. Podle slov Zákona jsou počátky u zbožnosti jediného muže, praotce Abrahama, za jehož potomky se židé považují dodnes. Ale nám v tomto případě nešlo o popis dějin, ale o pochopení toho, jak staré a jak vyjímečné společenství židé jsou, a že pojítkem, které je drží pohromadě, je sbírka textů, kterou běžně nazýváme Starý zákon a víra v to, co je v těchto textech napsáno, a očekávání, že se jednou toto všechno, co je psáno a zaslíbeno, naplní. A tak jsou židé společenstvím jak náboženským, tak národním, protože ačkoli jsou židé většinou našima očima viděno "nevěřící", jako většina Evropanů, i tito sekulární židé jsou často osobně dále spjati se svým společenstvím, se svým tanachem, se svými dějinami, se svými svátky, v sounáležitosti proti pronásledování, a v solidaritě se svým státem, Izraelem, který si vybojovali ve 20.stol. a který byl ustanoven na základě rozhodnutí národů, šokovaných po 2. světové válce odhalením vyhlazovacích táborů a tragédií 6 milionů židů.

Jaké byly v minulosti vztahy mezi židy a ostatní společností v Evropě?

Řekl jsem na počátku, že nacistická perzekuce a likvidace židů přišla v době, kdy se židé podobně jako dnes nenacházeli v nějaké izolaci, žili normálně mezi národy a většinou se i považovali sice za židy – jako jiní byli třeba katolíky, ale také za příslušníky národů, kde se narodili. Bylo tomu jako dnes: žid z New Yorku je v první řadě Američan. A to schválně jmenuji město s největším počtem židovského obyvatelstva na světě. Ani tam židé nevytvořili žádnou "čínskou čtvrť", nepřístupnou a nesrozumitelnou ostatním Američanům. A stejně to vypadalo ve Vídni nebo v Praze před nástupem Hitlera. Židé žili jako vídeňáci a pražáci, ale mezi některými lidmi doutnal stále antisemitismus, averze k židům, dokud jeho síly nevyužil jeden všehoschopný demagog. Ale dříve než se dostaneme k antisemitismu, musíme si říci něco o předcházejících staletích a pozici židů mezi národy.

K tomu je třeba vysvětlit jedno klíčové slovo: co je to diaspora. Diaspora znamená ROZPTÝLENÍ. Jeden lid, společenství, rozptýlené mezi národy. Již od doby babylonského zajetí existovaly početné židovské obce ve všech centrech tehdejšího civilizovaného světa. Zdaleka ne všichni se vraceli do Jeruzaléma a Judska poté, co dostali dovolení. Ve svých nových domovech měli živobytí. A dějiny byly spletité. nad Středomořím i Judskem samotným vládli Řekové, po nich Římané, přešly války, které vyhnaly mnohé židy do exilu, a rozhodující ránu jejich domovině zasadila dvě povstání proti Římanům, jedno r. 66 n.l., druhé r. 138, po nichž byli židé z Judska většinou odvlečeni, země byla Římany přejmenována na Palestinu a židům byl vstup do Jeruzaléma zakázán. Ale společenství židů na území římské říše žilo ve všech významných městech a sílilo. Židé byli civilizovaní, vzdělaní a hospodářsky schopní, takže všude v civilizovaném světě si dokázali najít místo. Mezi sebou udržovali styky, což prospívalo zejména jejich obchodu. Poté, co se od 4. stol. římská civilizace pomalu hroutila a Evropu zničilo stěhování národů, a dále po něm, kdy se Evropa dostala do vleklého chaosu a podléhala všem nepřátelům okolo, byli židé jediní, kdo dokázal z vyspělejších oblastí světa, což bylo zejména muslimské Španělsko a na východě Konstantinopol a Arabská říše, udržovat trvalé obchodní vztahy se samotnou rozvrácenou a zaostalou Evropou. A tehdy se židé usídlovali v evropských mocenských centrech jako privilegovaní obchodníci. O takové židovské komunitě máme zprávy od 10.stol. i z Prahy.

Jenomže od konce 10. a zejména v 11.stol.  západní Evropa přestala být zapomenutou periferií světa, našly se v ní podivuhodné tvůrčí síly a rodila se mocná, rozdělená sice mezi různé vládce, ale ideově křesťanstvím stmelená západoevropská civilizace. Do doby, kdy měla dobýt a globalizovat svět, bylo ještě hodně daleko, ale již tehdy vyrostla společnost stmelená, v které byly náhle ekonomicky silné židovské komunity cizím prvkem. Kromě toho jejich roli zprostředkovatelů dálkového obchodu již dokázali převzít patriciové nově vznikajících měst. To pozici židů nepřálo a doba nebyla ani trochu tolerantní ani humanistická. Teologie, jejíž vliv na lidi začal být v této době rozhodující, již od starověku představovala židy jako viníky Kristova ukřižování a církev jako dědice všeho pozitivního, co je psáno a zaslíbeno v Bibli. K velkému výbuchu lidové zášti proti cizímu náboženství a bohatství židů došlo na konci 11.stol. po vyhlášení křížové výpravy na osvobození Jeruzaléma z rukou "nevěřících". V některých městech západní Evropy, taktéž v Praze, došly nevzdělané a zfanatizované davy k závěru, že tzv. nevěřící je potřeba vyhnat nejen z Jeruzaléma, ale taky po cestě, o jejíž délce neměli ani představu, kdekoli je zastihnou. Koneckonců do židovské obce na břehu Vltavy je blíž, než do Jeruzaléma, a má-li si člověk zasloužit odpuštění hříchů pobitím nějakých "nevěřících", tak to vyjde tady mnohem pohodlněji než se harcovat světa kraj. Od té doby se občas podobné násilné akce (které v novověku v Rusku dostaly název "pogrom") opakovaly, a to přes snahy některých církevních představitelů nebo panovníků židy chránit.

Zejména od 13. stol. se život židů uprostřed evropské společnosti na mnoho staletí změnil: zrodilo se ghetto.

Tak se na řadu staletí zakonzervoval život evropských židů. Postupně se prosadily ve všech křesťanských královstvích zásady stanovené na III. lateránském (1179) a IV. lateránském (1215) koncilu:

      -     židé měli žít odděleně od ostatních obyvatel, ve vlastních uzavřených městech    (ghettech)

-          stali se majetkem panovníka, jemuž platili zvláštní daň; to ovšem obvykle znamenalo ochranu a omezenou budoucnost

-          byli vyloučeni z vnější ekonomiky, nesměli vyrábět většinu zboží, nesměli vlastnit půdu

-          venku museli nosit odlišné, hanlivé označení, např. v podobě nápadného klobouku

Zato se mohli nerušeně držet svého náboženství. Nerušeně...to platilo, pokud jejich král měl dost moci aby je ochránil, anebo dokud král nedospěl k závěru, že všechny židy ze země vypoví. A k tomu občas docházelo, takže nakonec se po staletích stalo, že se většina evropských židů před perzekucí anebo kvůli vypovězení přestěhovala do pustin východní Evropy, kde nakonec představovali – na území Polska a později Ruska – významnou a uzavřenou národnostní a náboženskou minoritu.

Nás ale tato jejich existenční situace nyní moc nezajímá, protože dějiny holocaustu začínají tam, kde středověká ghetta končila: v postupné liberalizaci kapitalistické Evropy a ve zrovnoprávnění židů s ostatním obyvatelstvem západoevropských zemí.

Skutečnost, že židovské společenství přežilo po mnoho generací v izolovaných ghettech nebo štetlech na východě, a moderní státy v 19. stol. tuto jejich izolaci zrušily, měla několikeré důsledky: především emancipovaní židé se z míst nuceného pohybu rozprchli na všechny strany. Mnozí z nich dokázali ekonomicky přežít za velmi nevhodných podmínek, a v dynamickém kapitalismu té doby se brzy skvěle orientovali. Bylo to jako když kdysi Zátopek, který trénoval v kanadách, obul na závod tretry: běželo se jim skvěle. Tradiční výchova ke zvídavosti a vzdělanosti  jim usnadnila cestu na university, brzy mnozí zazářili mezi umělci...ačkoli židů nebylo až tak mnoho nikde v západní Evropě, ani v Čechách, najednou byli často vidět. Podnikali, vyučovali, a růst mnohého takového "nováka" ve starousedlících vzbuzoval závist a zlobu. Dokud byli židé uzavřeni v ghettech,  svobodní lidé se nad nimi cítili nadřazeni. Ale po jejich emancipaci se společností šířil moderní antisemitismus. Nicméně tentokrát to nebyla intolerance náboženská, nýbrž nacionalistická, sociální a dokonce rasová. Byla to totiž doba zrodu moderní vědy, také provázená vědeckými úlety, v tomto případě rasovými teoriemi. Svět byl globalizován tak dalece, že se k tomu dnes, ve 21.stol., teprve chceme přiblížit. A protože globalizace tehdejšího světa byla stoprocentně hnána několika evropskými národy, byla spjata s masově sdíleným ponětím o nadřazenosti těchto národů, a s přesvědčením o jejich dějinném poslání civilizovat celý ostatní, víceméně pasivní svět. Židé do tohoto konceptu nezapadali. Byli pro mnoho lidí "cizí" – tak jak to, že byli tak dalece schopní a tak dalece kosmopolitní, že se příslušníci téže rodiny uplatnili dobře v Paříži jako ve Vídni nebo New Yorku?

Jakmile se jednou ve společnosti chytí předsudky o tom, že tu není na úspěchu "těch cizích" něco v pořádku, svět jen čeká na chvíli, kdy se objeví dost silný "zlejšek", který to světu vysvětlí, a který přesvědčí svět, že si "s tím" poradí. A takovým mužem byl Adolf Hitler. Ale dříve než se dostaneme k nacismu, je nutné, abychom si uvědomili, že zhoubné semínko antisemitsmu bylo zaseto všude, nejen v Německu.

V Paříži vypukla r. 1894 tzv. Dreyfusova aféra. "Normálně" by nejednalo o nic mimořádného. Důstojník generálního štábu Alfred Dreyfus byl obžalován ze špionáže ve prospěch Německa, odsouzen, degradován a uvězněn. Celý proces byl zmanipulovaný, důkazy falešné a podvržené. Ani to není na tomto světě bohužel tak zarážející. Nepochopitelné – pro rozum zdravého člověka – je až to, co se dělo potom: O dva roky později šéf francouzské vojenské kontrašpionáže odhalil původce podvrženého důkazu a celý mechanismus podvodu, jímž byl Dreyfus odsouzen. Výsledkem ale byl nový soud, který  původce podvodu osvobodil. Již před tím byl šéf kontrašpionáže přeložen do Afriky, pak uvězněn a nakonec propuštěn z armády. V tuto dobu již aféra vzrušovala celou francouzskou veřejnost. Dreyfus byl totiž žid. A ve Francii plály antisemitské vášně, namířené nejen proti jednomu domněle vinnému důstojníkovi, ale proti všem židům. Francouzští židé sami byli šokováni, protože díky francouzské revoluci žili v této zemi již dávno svobodně, se všemi občanskými právy, a podle francouzského pojetí to byli Francouzi. Ovšem židé, nikoli katolíci. Taky to byli hlavně katolíci, kteří sami již v této době představovali v republikánské Francii menšinu, kdo štval národ proti židům. 13.ledna 1898 uveřejnil slavný spisovatel Emile Zola v novinách otevřený dopis prezidentovi (Žaluji!), v němž zveřejňuje své výhrady proti manipulaci a podvodu v soudním procesu s Dreyfusem, a žádá veřejnou nápravu. Zola si ovšem vyžádal za svůj protest veřejný proces, ale ačkoli v něm byla prokázána vina armády, že ve snaze odsoudit Dreyfuse padělala důkazy, Zola sám byl odsouzen k pokutě a ročnímu vězení. Emigroval tedy do Londýna, ale pro mnohé Francouze byl Zola zrádce, a protože rostl i počet jeho zastánců z řad republikánů a socialistů, Francií zmítaly pouliční bouře, stávky, a národ nebyl daleko od chaosu kdysi revolučních let. A v této atmosféře byl anulován Dreyfusův proces, Dreyfus byl znovu souzen a znovu odsouzen! Od nového prezidenta sice dostal milost, ale rehabilitován byl až v r. 1906. Dvanáct let po vypuknutí aféry. Tehdy byly antisemitské síly ve Francii zlomeny, a dalším důsledkem bylo definitivní zlomení moci a vlivu katolické církve, která byla jeho hlavní hnací silou. Ale antisemitské předsudky ze společnosti nezmizely, jen statečností nejprve nemnohých nedostaly šanci.

Ve stejných letech došlo k podobné aféře i v naší zemi, aféře ovšem menší úměrně tomu, čím se Češi liší od Francouzů. Na Vysočině u Polné došlo k vraždě mladé dívky, a z vraždy byl obviněn jistý mladý žid, Leopold Hilsner. Byl odsouzen na základě nepřímých důkazů, v podstatě jen proto, že byl blízko místa vraždy viděn. Skutečným důvodem však bylo to, že vražda byla spáchána o velikonocích a dívka vykrvácela. Veřejnost i sám soud pak vraždu kvalifikovali jako rituální, protože se obecně věřilo tomu, že židé o svátku pesach (velikonocích) potřebují krev křesťanské panny. A na základě této absurdní pověry byl odsouzen hloupý a asociální židovský nádeník a žebrák. Proti tomuto procesu se postavil vážený universitní profesor Masaryk, který však nehájil nevinu Hilsnera, o níž samozřejmě nemohl být přesvědčen, ale vystoupil proti absurdnímu protižidovskému předsudku, na němž stál rozsudek smrti. Právně byl Masaryk úspěšný, protože on a několik znalců předložil dostatek důkazů, že představy o rituálních vraždách v židovských obcích jsou nedůstojné myslícího člověka na prahu 20.stol., takže byl rozsudek zrušen. Celou českou veřejností však cloumala protižidovská kampaň a sám Masaryk byl nejen veřejností, ale i na universitě vysmíván, odsuzován a napadán tak vážně, že uvažoval o trvalém návratu do Ameriky. Hilsner sám byl odsouzen ještě jednou, mimo jiné proto, že to byl asociál neschopný se rozumně bránit, a nakonec byl císařem amnestován. Ale Masaryk, který přečkal celou antisemitskou kampaň se stal později "tatíčkem" národa a prezidentem, což sice antisemitské předsudky mezi lidem nevymýtilo, ale tyto nedostaly šanci se uplatnit v moci. Opět se projevilo, co ve Francii: statečnost nejprve jednotlivců proti vůli lidu zabránila propuknutí iracionálního zla, jemuž později v Německu nikdo nestál v cestě.

Ještě jeden případ chci zmínit, aby vyniklo, do jaké atmosféry a jaké společnosti ve 20. stol. přišel Hitler a nacismus. Antisemitské literatury se světem šířilo nemálo, ale značný vliv měl na poč. 20.stol. americký průmyslník Henry Ford. Tento muž "motorizoval Ameriku", a inspiroval celý svět, takže jej mnoho progresivně myslících lidí pasovalo do role experta na všechno. A Henry Ford napsal ve dvacátých letech knihu Mezinárodní židovství – celosvětový problém, a ve svých novinách dlouho šířil agresivní antisemitismus. Je jasné, že tento bytostný americký demokrat měl zároveň totalitní myšlení. Komu to připadá divné, prozrazuje tím, že je evropsky myslícím humanistou. V Americe před sto lety to nebylo nic konfliktního. Víra ve světové židovské spiknutí...to zní dnes až slabomyslně. Ale Ford věřil v tomto případě slepě. Naplnily se u něj základní předpoklady: především Ford (tak jako i někteří jiní průmyslníci jeho doby) byl vlastně "průmyslový fašista" se vším všudy. Kterýsi novinář napsal – "Detroitský Mussolini". To nebyl novinářský blaf. Místem, kde se to všechno odehrávalo, však nebyly USA, ale Company. To byla jeho říše. Jeho pojetí moci nad PRODUKTEM bylo totalitní, jeho metody řízení byly totalitní, jeho uplatňování pravomocí i nad soukromím zaměstnanců bylo totalitní, výběr a ocenění lidí se podobal nápadně tomu, co známe z nacismu nebo později komunismu. A ovšem kult jeho osobnosti! Chyběla jen ideologie Company, a tu jí dodal svou protižidovskou knihou.

Zadruhé Henry Ford nenáviděl válku. Nenáviděl ji tím zemitým farmářským instinktem, jako každý normální sedlák. Považoval za absurdní barbarství moderní doby, aby mladí muži umírali v nějakých zákopech, ať je důvod k válce jakýkoli. Jako automobilový král nesnášel dokonce i závody, protože se při nich mládež zabíjela. Natož válka! Byl v trucovité opozici proti své vládě i za Druhé světové, a První světovou "sabotoval" aktivně, přesvědčen o své dějinné mírotvorné roli.  A právě za 1.světové řekl veřejně: "Já vím, kdo začal válku. Německo-židovští bankéři. Tady mám důkazy, fakta! Německo-židovští bankéři způsobili válku. Zatím nemohu ta fakta zveřejnit, protože nejsou kompletní, ale brzy budou."

Bezprostředně po skončení války Fordova masáž světového veřejného mínění začala a dračí sémě zplodilo své ovoce. Tohle všechno bylo dřív, než přišel k moci Hitler, dokonce dřív než Mussolini. Je potřeba si povšimnout, že američtí průmysloví vůdcové, ačkoli byli někteří z nich otci myšlení i praxe později nazývané fašismem, byli sami do té míry demokraty, že je ani nenapadlo přenést svou ideu i metody ze své Company na úroveň USA coby státu. A pokud by to někoho napadlo – byli do té míry při smyslech, že by věděli, že by je jejich společnost smetla. Ale v Evropě Adolf Hitler uskutečnil svou vizi, že jeho Company je německý národ. A stejně jako člověk nemohl být u Forda managerem, když se zjistilo, že je žid, tak neměli židé v nacistickém myšlení právo na existenci uprostřed Němců proto, že byli židé. Paradox: židé po celé Evropě i Americe se domnívali, že stanou-li se součástí okolní společnosti, emancipují-li se, nebude jim již hrozit nebezpečí. Jak by taky mohlo! Přece když je sekundář Dr. Agular v Praze stejně dobrým lékařem, jako jeho primář Dr. Procházka, co záleží na tom, že primář je katolík a on sám je žid? Stejně oba mluví česky jako německy. Veliký omyl. VINOU židů se v očích mnoha lidí stalo právě to, že žijí UPROSTŘED národů stejným způsobem života jako všichni ostatní, ovšem jsou to židi!

Je smutné, že tolik hlav bylo tímto virem antisemitismu nakaženo, že si neuvědomovali, jak absurdní obvinění to jsou. Židé údajně zavinili válku, proto jejich odpůrci cílevědomě připravovali novou válku. Jak to, že nikoho z obyčejných nacistů nenapadlo jaký je to nesmysl? Světové židovské spiknutí mělo být řízeno jakousi radou, a projevovalo se spiknutím oněch bankéřů...ovšem současně se toto spiknutí projevilo bolševickou revolucí v Rusku za téže války, revolucí, která smetla především ty bankéře, kam jen dosáhla. Má tohle nějakou logiku, aby tomu mohl vůbec někdo věřit? Ukazuje se, že zlo narozdíl od humanismu žádnou logiku ke svému šíření nepotřebuje. Potřebuje jen argumenty, po kterých hladoví lidské uši.

Jak to přišlo, že zahynuly miliony židů?

V moderním, civilizovaném Německu tedy na emancipované a do německého národa integrované židy dopadla rána až dosud nejhorší a nejrozsáhlejší ze všech protižidovských akcí v dějinách. Osobně se domnívám, že se tak stalo proto, že se nenašel nikdo, kdo by se zlu postavil do cesty. Veřejně jsou tyto události známy jako "holocaust". To je ovšem básnická parabola, připomínající skutečnost, že tito lidé byli zahubeni a spáleni, tedy obráceni v dým. Židé sami toto slovo, vzaté z bohoslužebné praxe, neradi spojují s tragédií vlastního lidu, a používají slovo ŠOA.

Shrňme si tedy ještě nejdůležitější antisemitské předsudky, které strašily v hlavách milionů lidí nejen v Německu, ale které v Německu dostaly od vládní moci zelenou:

-          židé jsou kořenem všeho zla v moderní společnosti: jsou to kapitalisti parazitující na pracujícím lidu, a jsou to vynálezci nejzhoubnější instituce moderní doby – totiž banky. Jako bankéři jsou pak těžším okovem pro německého (nebo českého) sedláka, než byl kdysi církevní desátek.

-          židé jsou destruktivní, nestátotvorná rasa. A co víc: aktivně sdílejí strategii rozptýlit se mezi národy, parazitovat na nich, a svého hostitele zničit. Zničit jeho STÁT.

-          židé jsou řízeni jakousi tajnou radou, která zorganizovala světové spiknutí, jakými kroky pomocí kapitalismu rozvrátí křesťanský pořádek světa a ujmou se vlády nad zemí.

U tohoto argumentu se jen letmo zastavím, protože ten pochází z tzv. protokolů sionských mudrců, což byl podvrh, který vyrobila proti židům carská ochranka v Rusku na poč. XX.stol., a který byl založen na jakémsi protinapoleonském materiálu původem z Francie.

      -    k těmto "nadnárodně" sdíleným předsudkům přibyl ještě jeden specificky "německý": Hitler obvinil Židy – a veřejnost mu věřila – že oni zastavili válku, a tak připravili Říši o vítězství, a že oni vyvolali socialistickou revoluci v r. 1919. Podle něj to byla "rána dýkou do zad" národu. Oni taky stojí za neoblíbenou tzv. Výmarskou republikou. Židovský kapitál prý taky stál za ponižujícími podmínkami Versailleské smlouvy.

A tohle všechno se dostalo ke slovu v roce, kdy moc v Německu byla svěřena do rukou Adolfa Hitlera. Hned po několika týdnech, v dubnu 1933, vyzvala nová moc Němce k důslednému bojkotu židovských obchodů, bank, lékařských ordinací a advokátních kanceláří. K tomu nacisté provedli zákonem tzv. "rasovou očistu" státního aparátu. O dva roky později byly schváleny a vyhlášeny tzv. Norimberské zákony, které zbavily německé židy občanství a občanských práv. Kromě toho zákon zakázal sňatky mezi Němci a Židy a již uzavřená manželství zrušil.

Fatální byl především "vědecký" přístup těchto zákonů k tomu, kdo je a kdo není Žid. Nešlo totiž jen o lidi, jejichž židovství bylo doloženo příslušností k židovské obci, ale o "objektivní kriterium krve" člověka, tedy šlo o všechny lidi, jejichž prarodiče byli židé. Nebylo možné uniknout jakýmkoli prohlášením, vlastní náboženskou příslušností, ani čímkoli jiným: Kdo měl 3 nebo 4 prarodiče v židovské obci, byl "německy objektivně" Žid. Kdo měl jen 1 nebo 2 prarodiče židy, byl míšenec, kteří rovněž podléhali zvláštnímu režimu. Každé nemluvně narozené i do německé rodiny, která se takto nemile dozvěděla o svém židovství, bylo v nacistické argumentaci považováno za biologickou nálož položenou k nakažení "německé krve".

V listopadu 1938 došlo k další nacistické akci, provedené oddíly SA, k celoněmeckému pogromu známého jako Kristallnacht. Jen proto, že později nacistická administrativa připravila a uskutečnila program masové likvidace Židů, se na tuto hrůznou akci dnes zapomíná. V noci z 9. na 10. listopadu toho roku byly přepadeny domovy Židů po celém Německu, jejich obchody a domy byly vyrabovány, synagogy vypáleny, pokud je známo tak 91 Židů bylo zavražděno, asi 30 tis. odvlečeno do koncentračních táborů. V příštích dnech bylo vydáno nařízení, podle něhož Židé museli státu zaplatit škody, způsobené SA-many  na svém vlastním majetku v úhrnné výši 1 Mld. říšských marek.

V roce 1938 byl ještě v Evropě mír, takže nacisté museli počítat i s veřejným míněním. Snažili se vyřešit "židovskou otázku" emigrací Židů do jiných zemí a využít toho k získání kapitálu. Emigrant, který opouštěl Německo, musel zaplatit zvláštní daň ve výši ¼ majetku a zbytek si musel nechat vykoupit za tzv. "zmrazenou marku", která měla jen zlomek nominální hodnoty. Nicméně – tito Židé si odnesli z Německa holý život, a navíc naději na budoucí osobní zapojení do války proti nacismu, nebo dokonce naději na aliji, "Výstup", tedy návrat do Erec Jisrael, který organizovala Sionistická organizace. Smutné bylo, že ani po Křišťálové noci nebyli mnozí Židé schopni opustit všechno, co měli ve své vlasti, Německu. Byli to integrovaní Němci a nebyli schopni pochopit, že pro Němce jsou teď Židy. Skoro všichni pak zahynuli v plynových komorách.

Křišťálová noc byla první akce, která se týkala přímo naší země, neboť proběhla i v pohraničí měsíc předtím odstoupeném Německu. A za půl roku nastal "protektorát" a všechny tyto zákony a postupy začaly platit i na jeho území.

Tak jako v Německu i v protektorátu nejprve úřady provedly identifikaci a izolaci židů. Potom jim zkonfiskovaly majetek. Potom nařídili všem Židům řízený odchod do ghetta. A nakonec byli se všemi Židy z Evropy řízeně fyzicky likvidováni.

Musíme si ale uvědomit, jak byl tento proces mučivě postupný. Po vyhlášení protektorátu během jara šlo nejprve o židovský majetek. Tady se "vyznamenala" v činnosti protektorátní vláda, která se snažila uvést co nejrychleji v život všechna v Říši již platná nařízení ze své iniciativy tak, aby se židovského majetku chopily české, nikoli německé ruce. Tomu však po třech měsících rezolutně zabránil reichsprotektor von Neurath, který vydal nařízení o židovském majetku, jímž zrušil všechny dosavadní kroky, a podle striktního uplatnění norimberských zákonů přenesl všechno rozhodování o osudu židovského majetku do svého úřadu a zajistil jeho převedení na vybrané Němce. K tomuto účelu zřídil i Ústřednu pro židovské vystěhovalectví pro správu majetku Židů, kteří se rozhodli pro emigraci, a také pro převzetí majetku rušených židovských spolků, nadací, a obcí.

Jakmile byli židé identifikováni, začal řetěz neustále nových a dalších nařízení, jejichž cílem bylo židy izolovat:

-zákaz nakupovat v árijských obchodech mimo vymezené hodiny židovské nákupní doby...

-příkaz odevzdat řidičské průkazy a zákaz přijímání Židů do autoškoly...

-vyloučení židovských dětí z veřejných škol...

-zákaz vstupu židovských dětí na veřejná hřiště...

-zákaz vstupu do kaváren, na koncerty, do veřejných místností, na sportovní utkání...

-zákaz vstupu do veřejných parků a na plovárnu...

-příkaz odevzdat na úřad lyže...

-zákaz Židům vlastnit rádio...

-příkaz sepsat a odevzdat podrobný soupis svého majetku, zvláště uměleckých předmětů a šperků, také svých kont, pojistek...

-zákaz vstupu do tramvaje s výjimkou poslední plošiny, a vlaku s výjimkou posledního vagonu...

- Židům chodit k řece (mohlo by je napadnout se vykoupat)...

-zákaz opouštět byt po 20.hodině...

-zákaz opouštět své bydliště bez povolení a navštěvovat příbuzné v protektorátu...

-příkaz Židům odevzdat domácí zvířata a zákaz jejich chovu...

-a nakonec od r. 1941 ten známý příkaz nevycházet bez viditelné žluté hvězdy na oděvu.

Je jasné, že tohle všechno se neslo se záměrem Židy ponižovat, izolovat, zbavovat je důstojnosti. Kromě toho na některých místech byli mnozí Židé připraveni o byt a museli se sestěhovat vždy několik rodin dohromady. To vše ale byla jen příprava na jejich konečnou deportaci "pryč" z normální společnosti.

Je užitečné na chvíli přestat a plně si tohle všechno uvědomit, protože oslnění fakty, že bylo 6 milionů Židů nakonec zahubeno, může způsobit, že všechno to ostatní před vyhlazovacím táborem nám bude připadat jako "vařila myšička kašičku".

Hitlerovy plány byly ovšem dalekosáhlejší. Mezitím co Židé v Praze odevzdávali své fabriky do árijských rukou, Němci rozpoutali válku. A dobyli Polsko s velkým množstvím dalších Židů, nechtěných to obyvatel. "Otczyzna Polska" byla opět rozdělena na tři části: západní byla připojena k Německu, východní si vzali Sověti, a uprostřed mezi Varšavou a Krakovem bylo zřízeno těžko definovatelné území, které dostalo podle úřadu nejvyšší správy jméno Generalgouvernement. Smyslem tohoto území bylo od počátku státi se "smetištěm dobyté Evropy". Sem měli být deportováni příslušníci všech méněcenných ras, Židé především. Tito lidé, domorodci i deportovaní, zde měli žít pod dozorem SS nejen v konzentrationslagerech, ale taky v ghettech anebo v přikázaném pobytu.

Jakmile ale Hitler začal připravovat napadení Sovětského svazu, tyto plány přehodnotil. V západní části Sovětského svazu žilo tolik Židů, kteří měli padnout do německých rukou! Vždyť to byla za cara tzv. "židovská zóna". Za německými divizemi, postupujícími do nitra Ruska, organizovaly SS hromadné vraždy Židů. Nejznámější masakr se odehrál v Babim jaru u Kijeva, kde Němci postříleli 33 tis. kijevských Židů. K jinému velkému masakru došlo v Rize, celkem v prvních měsících války na východě zahynulo asi čtvrt milionů Židů. Jakmile však válka na východě zamrzla pod Moskvou, německá nejvyšší místa z přímé iniciativy Hitlera a Himmlera a v přísném utajení se rozhodla zorganizovat a v tichosti uskutečnit "Konečné řešení židovské otázky". Gouvernement se měl stát ne místem pobytu, ale místem likvidace Židů. Ostatní méněcenné rasy jako Poláci měly být decimovány a zahnány dále na východ, a toto provizorní území mělo být jednou německou zemí. V lednu 1942 byla pod vedením Reinharda Heydricha svolána konference na zámku Wannsee u Berlína, na které Heydrich nastínil "konečné řešení", rozdělil úkoly přítomným zástupcům institucí a pověřil koordinací všech akcí Adolfa Eichmanna.

Mezistanicí na cestě ke smrti byla tzv. ghetta. Hned po začátku války na východě, v říjnu a listopadu 1941, byli deportováni někteří pražští Židé do ghetta v Lodži (v Generalgouvernementu). Odjelo jich 5000 a vrátilo se jich 573. V lodžském ghettu se tísnili na nepředstavitelně malém území s 350 tisíci Židy z Polska. Tisíc brněnských Židů bylo deportováno do nového ghetta v Minsku, na obsazeném východním území, tedy dobyté části SSSR. Z nich se vrátilo pouze 13!

Téhož měsíce začaly transporty i do nejznámějšího evropského ghetta, do Terezína. Terezínské ghetto bylo zřízeno pro Židy zejména ze západní Evropy, Německa, a také Protektorátu. Kromě hromadných deportací sem byli posíláni taky ti Židé, o nichž nějaký úředník soudil, že by je mohli někdy ještě potřebovat. Němci toto ghetto vydávali před vlastní veřejností za příklad, jak je údajně o izolované Židy v Říši postaráno. To byl vrchol zvrácené protižidovské kampaně v hlavách Němců, protože ti byli svými médii přesvědčováni, že zatímco jejich synové hynou v ruské stepi a rodičům padají na hlavy americké bomby, Židé si žijí kdesi na východě v klidu a bezpečí jako penzisti pod laskavým dozorem SS.

Život v Terezíně však byl dalek klidné penze. V kasárenském městě, kde předtím žilo 7000 vojáků a civilů, se tísnilo v některých časech přes 50 tis. Židů. Nepředstavitelná situace – přesto v ghettech na východě to bylo ještě horší. Zatímco v Terezíně měl člověk denně jídlo o hodnotě asi ¼ potřebné kalorické hodnoty, ve Varšavě to byla jen asi 1/10.

A protože stále přijížděly nové transporty, jiné transporty odjížděly na východ, do vyhlazovacích táborů. Tam byl pro tyto lidi "konečný cíl".

Belzec, Sobibor, Treblinka, Chelmno, Majdanek, Auschwitz-Birkenau. Šest míst pro "sestup do jámy", řečeno biblickým jazykem. "...a pero se zpěčuje dále psáti". Křik, pak ticho, hromady mrtvol, které musí ti dosud živí uklidit; mrazivé ticho zůstalo v duši i té hrstky, co přežila. O těchto konečných dnech židovských životů bylo již napsáno i v televizi řečeno dost, aby to věděl každý. Představit si to však umí málokdo.

O židovském odporu

Polský vědec Ludwik Hirszfeld, který přežil varšavské ghetto, po válce napsal: "V důsledku nelidských, strašlivých útrap Židé pochopili, že smrt není to nejdůležitější, že daleko důležitější je to, jak člověk umírá a za co.

O výsledku zoufalého boje si nedělali žádné iluze. Židé museli zahynout, avšak nikoli bídnou, úplně zbytečnou smrtí, nýbrž smrtí při obraně lidské důstojnosti a vlastní cti."

To bylo napsáno o povstání ve Varšavském ghettu v roce 1943. Tohle je důležité: zahynulo by tolik Židů, kdyby se byli bránili? Kdyby se nenechali posouvat po kolejích Evropou sem a tam? Kdo ví? Nikdo se nedozví, co by se bylo stalo, kdyby...ale víme, co se skutečně stalo, když na odpor došlo.

Ve varšavském ghettu žilo "na pětníku" asi 380 tis. Židů. Byl to jen kotel určený k postupnému odpouštění – do plynu. Transport za transportem odjížděl do Treblinky, po celý rok 1942, až v celém ghettu zůstalo nějakých 80 tis. lidí. Ale v tento čas byli již místní Židé poměrně velmi dobře zorganizováni, a sítí tunelů udržovali spojení s okolní Varšavou. Do ghetta pronikly zprávy o tom, že kdo odjede do Treblinky nedožije se konce týdne. Zprávy o plynových komorách vypadaly k nevíře, ale přicházely další zprávy – o Chelmnu u Lodže, Majdanku u Lublina, Belzecu u Krakova. Potíž Židů byla ale v tom, že neměli společnou autoritu. Formální autorita (židovská rada) nad ghettem sloužila jen k organizaci nedostatku a také zajištění transportů. Jinak měla každá skupina svou organizaci, podzemní pochopitelně, a taky své cíle. Ortodoxní se nemohli domluvit se socialisty. Ale v roce 1942, v atmosféře obcházející smrti plynem, se stalo něco nového: varšavští židé vytvořili společnou odbojovou centrálu, nazvanou ŽOB. A začali připravovat odpor. Podzemními výpravami se snažili přijít k jakýmkoli zbraním. Snažili se navázat – nepříliš úspěšně – spolupráci s polským odbojem. A 18. ledna 1943 nikdo k transportu nepřišel. Židovská rada byla sesazena, moc nad ghettem převzal ŽOB. 1000 vojáků, kteří si do ghetta pro Židy přišli, bylo zahnáno, většinou kamením, ale i střelbou. Každý mrtvý Němec okamžitě vyzbrojil několik povstalců.

Němci se snažili celou věc bagatelizovat, a po dvou týdnech pochodovali do ghetta znovu, tentokrát opatrněji. ŽOB je nechal přijít dostatečně blízko palebným postavením, a pak Židé zahájili palbu. Němci se znovu museli stáhnout ven do Varšavy. Německý velitel Konrad připravil nový útok na 19.duben, tentokrát ghetto nechal obklíčit jednotkami SS a zahájil dělostřeleckou palbu. Sebevědomě vyhlásil, že do večera nebude ghetto existovat. Jeho SS pronikly hluboko do ghetta, a teprve tam se staly cílem palby. Další útok, tentokrát vedený tanky, byl opět neúspěšný, do večera se museli Němci stáhnout z ghetta a nechali tam 40 mrtvých. Německé velení převzal gen. SS Stroop. Druhého dne byl útok všestrannější, Němci likvidovali dům po domu plamenomety, ze vzduchu ničila nedostupné domy letadla, obránci ghetta měli propojené domy a nikdy nebylo jasné, odkud přijde další protiútok. Kromě toho Němci padali pod výbuchy podomácku vyrobených náloží, takže na konci dne měli dalších 100 mrtvých. Uplynulo deset dní a Němci byli tam kde na začátku, ačkoli ghetto vypadalo spíš jako hromada trosek. Po třech týdnech Stroop změnil taktiku. Stáhl všechny jednotky a vyhlásil stav obležení. Přivezl těžká děla a soustředěnou palbou se snažil srovnat se zemí dům po domu. Bombardéry spustily na ghetto koberec zápalných pum. Když ghetto dohořelo, a zbylí obránci útočili z podzemních bunkrů, Němci do nich vháněli plyn. Tak se izolovaně bojovalo v ghettu až do poloviny května. Když už obránci neměli jiné východisko, vyřítili se z bunkru na sebevražednou misi. 16. května Stroop vyhlásil konec bojů a vítězství, ale ještě několik měsíců útočili na německé hlídky jednotlivci nebo malé smečky povstalců. Několika stovkám lidí se podařilo z hořícího ghetta uprchnout a rozptýlit se po Polsku, někteří přežili až do chvíle, kdy do Polska vstoupila Rudá armáda.

Epilog

Záměrně nekončím tento esej plynovými komorami, ale odporem. K odporu docházelo i jinde, spíše sice živelnému, ne tak organizovanému jako ve Varšavě. Přesto se člověk musí ptát: PROČ nepovstal taky Terezín? Asi ze stejného důvodu, proč nepovstal celý Protektorát. Lidé obvykle instinktivně hledají cestu jak se přizpůsobit a přežít ještě do zítřka. Na to, aby se vzepřeli, musí mít nějakou vizi, nějakou naději. Do dějin odporu během války tak patří především služba tisíců odvážných a nadšených Židů, bojujících často jako dobrovolníci v armádách protihitlerovské koalice. Mnozí z nich totiž byli organizovanými sionisty kteří věděli, že bojují za svou budoucí palestinskou vlast, pojmenovanou později znovu IZRAEL. Zejména v britské uniformě bojovaly celé jednotky v Palestině vycvičených vojáků. Tak patřil lid Izraele ke spolubojovníkům českých vojáků nebo odbojářů, kteří se nesmířili s převahou "Hunů" – jak je nazýval Churchill – na bojištích Evropy. I tento lid, jako ostatní národy, tedy nejen poslušně umíral jako Karafiátovi broučci, ale taky za svou budoucnost bojoval.

Na závěr jeden příběh který se paradoxně týká nepřátel: V červnu 1945 se setkaly na nádraží v Přerově dva vlaky: v jednom cestovali slovenští vojáci Svobodova 1.čs. armádního sboru domů na Slovensko, v tom druhém cestovali domů z Čech karpatští Němci. Valnou většinou ženy s dětmi. Jeden československý důstojník podle všeho poznal v tomto vlaku nějaké kolaboranty ze Slovenska. S dalšími sobě podřízenými vojáky je vytáhli z vagónů a uspořádali "soud". Po výsleších odsoudil všechny k smrti. Všechny: ženy, děti, i mimina. Ať mluvili německy nebo slovensky. (Podotýkám, že tito karpatští Němci byli občany Slovenska, takže nepodléhali "odsunu". Pak si dotyčný důstojník, který akci zorganizoval, zavolal předsedu MNV blízké vsi Lověšice, a požádal ho o dostatek mužů ze vsi k vykopání hromadného hrobu, protože bude popravovat Němce. Předseda se dlouho zpěčoval, a teprve když tento povedený poručík hrozil že zastřelí jeho i muže z vesnice, kteří neuposlechnou rozkaz, dostal co chtěl. po vykopání hrobu vojáci začali střílet "odsouzence" jednoho po druhém, a to včetně kojenců ranou do hlavy, celkem 265 lidí, z toho asi 150 žen a 70 dětí jakéhokoli věku. K smrti vyděšení venkovani z Lověšic se na to celou dobu museli dívat.

Každého soudného člověka musí napadnout toto: JAK TO, že se tomuto šílenému důstojníkovi a několika jeho aktivním pomahačům nevzepřelo vojsko? Jak to, že nic neudělali železničáři? Stalo se to přece na přerovském nádraží a to není opuštěné místo. Jak to, že nikdo z Lověšic neutekl do Přerova na odpovědná místa se zprávou co se děje? Jak to že se předseda MNV podřídil výhružce postřílení lidí z vesnice?

Lépe se porozumí tomu, co se stalo u nás za humny, než masakru milionu Židů, který se vymyká všem myslitelným představám.

A já jsem přesvědčen, že za mnoho zla na tomto světě jsou zodpovědní nejen sami vrazi, nejen jejich šílení fýrerové, ale také tisíce tzv. slušných lidí, kteří se doufají dožít zítřka, a proto nechají zlo nerušeně řádit, případně se tváří jako že se nic neděje a oni nic nevidí. A k některým projevům pekla na tomto světě vůbec nedojde, protože se zlu do cesty postavilo pár statečných lidí.

Na toto poučení z moderních dějin o zamýšlené likvidaci Židů, a tzv. jejich otázky, bychom neměli nikdy zapomenout. Ta otázka je tu dodnes. Hitlerovi se nepovedlo nic. Zahubil milióny nejen židů, ale i vlastních lidí, a důsledkem jeho plánu je především to, že dnes mají Židé svůj vlastní stát a umí ho bránit, přestože jsou dodnes obklopeni stonásobnou přesilou svých nepřátel.

   "Pronásledování se stává myšlenkovou kategorií nezbytnou při uvažování o lidském JÁ. Lidské JÁ se totiž stává lidským teprve tehdy, když zaslechne volání uražených a ponížených, když je jím zneklidněno a začne se strachovat kvůli zranitelnosti toho druhého."

       Catherine Charlier při rozboru Levinasovy filosofie.

Použitá literatura:

A. Drexlerová: Já a Ty; Praha 2007

Židé – dějiny a kultura, sborník ed. L. Pavlát; Praha 2007

C. Charliérová: Židovská jedinečnost a filosofie; Praha 1992

táž: O filosofii Emmanuela Levinase; Praha 1993

P.Collier a D.Horowitz: Fordové; Praha 1995

J.Gebhart a J.Kuklík: Velké dějiny zemí Koruny české (Paseka); Praha a Litomyšl 2006 a 2007

P. Johnson: Dějiny židovského národa; Praha 1995

K. Grünberg: Hitlerova černá garda; Praha 1981

L. Uris: Exodus; Praha 1991

Bible