Velikonoční povzbuzení

      Velikonoční události otevřely nebe všem. Najednou se vyjasnilo , o čem Ježíš mluvil se svými učedníky, že totiž cesta je jedna úzká a druhá široká, a oni si z toho mohli vzít "Hmm, těžkou věc žádáš!" Jenže těžkou věc nežádal Ježíš po učednících, ale Bůh po Ježíši. A ten to prorazil.

      Pohané to neznali, a kdyby znali, měli by se čeho báti, zato židé měli slovo o spáse předloženo po staletí v tradovaných slovech Písma o vysvobození z Egypta. Hospodin zachránil svůj lid z otroctví, vykoupil jej krví Egypťanů, a dal jim spasení tak, že je provedl mořem, a Egypťany v něm zahubil. Ten den, kdy Izraelci  stáli na břehu na sinajské poušti a dívali se na moře plné mrtvol, ten den, kdy zajásali "požehnán buď Hospodin, smetl do moře koně i s jezdcem", poznali, že JSOU zachráněni. A platili jiní... Byli spaseni, ale došli cíle spasení? Tím cílem byla přece Zaslíbená země. A pro jejich neposlušnost jim ta cesta netrvala jedenáct dní, ani rok, ale čtyřicet let, a do cíle spasení došli až ve svých dětech. Tak je nám ukázáno, že spasení už tehdy - jako i dnes - mělo svou část "dnes" a součást "potom". A také, že do cíle se podaří dojít – jedině spasenému, - jedině vírou. Nebyli snad Kórachovci zachráněni stejně jako ostatní? Oni i celý ten spolek ztratili pro svou vzpouru úplně všechno, rozevřela se země a pohltila je. Přišli nejen o život, přišli o spasení darované v den exodu! Aby takto nedopadli všichni, dal jim Bůh skrze Mojžíše Zákon a v něm předpisy, jak obětovat býčky a berany za svůj hřích. Každodenní oběť Izraeli připomínala, že platit bude vždy krví někdo jiný, pokud se pro jejich ignoranci nestane, že bude hněv Boží vylit na ně a na jejich děti. Ale dokud stála krev býků a beranů mezi Bohem a jejich hříchy, měli si každoročně připomínat: tak jak nás Bůh vysvobodil z egyptského otroctví, tak nás tento Zákon zachraňuje před našimi hříchy. Jsme tu bez vlastních zásluh a cenu zaplatil někdo za nás.

      Jednoho dne oběť ustala. Co může být dál? zoufali si Izraelci v Babylónu. Jak se zbavíme hříchů, jak unikneme Božímu hněvu, jestliže už nás krev obětí neočišťuje? A jestli se Bůh ještě jednou slituje, jestli nás opět zachrání – kdo to zaplatí tentokrát?

      A co se stalo potom? Podíváme se jinam, do evangelií, jak se tam píše o spasení.

Evangelia totiž popisují SKUTKY spasení, jak je činil Ježíš:  Vzkřísil dvanáctiletou dívku - zachránil ji. Očistil malomocného – zachránil ho. Otevřel oči slepému – zachránil ho. Odpustil hříchy chromému a uzdravil ho - spasil ho.   Všichni tito lidé zakusili své spasení ještě před Kristovou smrtí a vzkříšením, BYLI spaseni (jako Marie Magdalská), ale poučení Exodem Izraele asi věděli, že ještě nedošli cíle spasení.  Byli zachráněni před zlem, které se jich nějak zmocnilo, ale byli ještě na cestě.  Podívejme se, jak o tom mluvil Ježíš: řekl uzdravenému chromému - "už nehřeš, aby se ti nestalo něco horšího." Ježíš totiž věděl, že dotyčný byl zachráněn nejen před tělesným postižením, ale i před svými hříchy. Byly odpuštěny, byl čist! Pochopitelně to vyvolávalo veliké nadšení a evangelia nám svědčí o tom, že lidé okolo Ježíše, jeho učedníci, se zapomněli ptát na cenu.

      A do toho se stalo, právě o velikonocích, aby to i nejtupějšího z učedníků trklo, že Ježíš se nechal zatknout a ukřižovat. Někdo musel zaplatit cenu. Jeho krev oddělila zachráněné i všechny ostatní od jejich hříchů. "Boží Syn za nás zaplatil, my jsme vykoupeni" – nese Církev světem.

      Copak to nešlo bez kříže? Jako jít od nemocného k nemocnému....uvědomme si, že Ježíše zrovna moc nevyhledávali lidé, kteří byli zdraví že by mohli na Olympiádu, sebevědomí že by mohli do Senátu, a lidé kterým plně vyhovovalo jejich dosavadní náboženství. Co vlastně mohl Ježíš dát nějakému Římanovi, kterému se zrovna nic nestalo? Dobrou radu? Teprve Kristus ukřižovaný a vzkříšený je vysvobozením a záchranou pro všechny bez rozdílu, pokud mu uvěří. Nejsou všichni otroci, nejsou všichni nemocní, ani ponížení. Všichni ale mají podobné bolesti, jakmile budeme mluvit jen o Boží slávě a dokonalosti, kterou v Nebesích pro nás Ježíš připravuje, a o špatnostech a tělesnosti, které nás udržují ve stavu neschopných. Neschopných udělat cokoli abychom se dostali k Bohu. A lidé se musí buď otočit ke svému Stvořiteli zády a pokoušet se nějak se bez něj obejít, ale také se mohou obrátit k Ježíši, který za ně šel na kříž, a volat "Ježíši, já chci! Chci k Bohu za tebou."

      Co s tím vším dělali apoštolové? Kázali evangelium o spasení všech lidí, spasení, které bylo umožněno Kristovou obětí na kříži a zpečetěno zmrtvýchvstáním, spasení, které přijímáme pokáním, držíme vírou, ale uvidíme ho v plnosti až v den soudu. Jako znamení že se nemýlíme, a zálohu, abychom si nemysleli, že je to jen idea, nám Bůh dal sám sebe jako Ducha svatého. Ten nám Ježíše stále připomíná.  A protože se držíme svého spasení vírou, nejsme ještě v Nebi, dá snad rozum i biblicky nevzdělanému, že musí dát pozor, aby se nepustil. Ale protože nás Ježíš draze vykoupil, a nehodlá si to rozmyslet, a to ani pro naše slabosti, nemusíme se o své spasení třást a obávat se, jak to dopadne. VÍME, že JSME, a tedy i BUDEME spaseni. Víme , že jsme s Bohem, a nechceme přece, aby tomu bylo jinak. To stačí.