Artikuly pražské

   ...byly čtyři. Byly zformulovány v okruhu Jakoubka ze Stříbra r. 1419 na základě Husova učení. Táborští byli mnohomluvnější, napsali jich a poslali Pražanům dvanáct, takže z toho okamžitě byl po celém království "veliký spor a rozštěpení". Ale ty pražské, stručnější, se prosadily jako husitský program reformy církve. Později se staly národním dědictvím, znovuoživeným v době národního obrození. Pořadí se měnilo, ale slova se učily generace Čechů jako básničku, až po mě, kterýž jsem se je naučil v socialistické škole ještě jako nevěřící. Zdalipak se učí ještě dnes?

V české evangelikální církvi stojí zato je připomenout a učit, neboť i pro křesťany tohoto století mají fundamentální význam.

1/   Aby slovo Boží od řádně ustanovených kněží svobodně bylo hlásáno.

       Tímto se M.Jan Hus nejvíc proslavil ve světě - důrazem na dobré svědomí služebníka Božího před Bohem: Každý kazatel má, a musí, kázat a učit to, co s Bohem žije, a tak, jak Bohu rozumí. 

   Není tedy přípustné nutit ty, kteří byli svou církví ke kázání a vyučování Božího slova povoláni, aby učili "závazné učení církve", "sborovou vizi", a podobné moderní vynálezy.

2/   Aby tělo a krev Páně bylo přijímáno od všeho křesťanského lidu pod obojí způsobou -  chleba i vína.

       Jako by to mezi námi byla již samozřejmost, ale já připomínám, že důvod, proč se právě tento artikul stal symbolem, spočíval v tom, že nesmíme rozdělovat žádným způsobem církev na dvě těla -  na ty, kteří mají právo Bohu sloužit, a na ty, kterým  je slouženo. - a ty první považovat za" rovnější", než druhé.

V církvi naopak by měla platit vznešená zásada: K službě ustanovení nemají žádná práva, jen povinnosti.

3/   Aby přestalo světské panování kněžstva.

     Husovi nešlo ani tak o to, aby církev byla chudá, neboť ideál dobrovolné chudoby byl katolické církvi rozšířený a mnozí podle něho žili. Šlo o vlastnictví "duší", neboť tehdejší hospodářské pořádky dělaly z duchovních pastýřů, kteří zároveň spravovali majetek církve, vrchnost. Pastýř a pán v jedné osobě - je jasné, co často zvítězilo.

   U nás asi nemáme problém s bohatou církví,  ale v panování nad "dušemi", nad jejich životem a službou Bohu, vidím hrozbu, která se objevuje stále, zvláště v charismatických církvích! Zdá se mi znepokojivé, kolik pravomocí nad způsobem života Božích dětí uzmuly zvláště církve s exkluzivním členstvím rodině a křesťanům samým.

4/   Aby hříchové smrtelní světskou mocí byli trestáni.

       Světem oběhla smršť afér o sexuálním zneužívání dětí kněžími. Jde stále o tentýž problém: Církev mívá stále sklony hříchy svých služebníků omlouvat, provinilce odsunout, důsledky ututlat. Ve středověku i dnes šlo pochopitelně o těžké -" smrtelné" - hříchy, neboť podle církevního práva kněz, který např. kradl nebo zavraždil, stanul sice před soudem, ale před církevním. A ty byly často provokativněbenevolentní.

   A dnes, jako v každé době, nás tento požadavek nabádá, aby naše životy, a to zvláště těch, kteří mají v církvi službu, byly křišťálově průhledné. Kazatel nebo farář je podle mne veřejný činitel.

   Tento text jsem napsal před pár lety, a přítel mne svým článkem poňoukl, abych ho sem vystavil.