Olin | Kdo je kazatel

KDO JE KAZATEL?

   ...pověděl jim toto podobenství: Jednomu člověku se na Božím poli hojně urodilo. Uvažoval o tom a říkal si: "Co budeme dělat, když nemáme kam složit úrodu?" Pak si řekl: "Tohle uděláme – zboříme sbor, postavíme větší, a shromáždíme všechnu naši úrodu. A pak si řeknu: Máš velkou zásobu na mnoho let. Jsi zajištěn, buď veselé mysli." Ale Bůh mu řekl: "Blázne, ještě dnes večer máte staršovstvo a vyžádají si tvou rezignaci, a čí bude, co jsi nashromáždil?" Tak je to s tím, kdo si hromadí poklady a není bohatý před Bohem.

   Podkladem pro tuto úvahu je kniha Gordona MacDonalda "Uspořádej svůj svět" s podtitulem "poselství pro chaotiky: bude-li můj soukromý svět v pořádku, bude to díky mému každodennímu rozhodnutí sledovat, v jakém stavu se nachází."

   A já jsem si na úvod vybral takovou parafrázi Písma protože dobře vystihuje rozpoložení, v němž mnozí z nás kazatelů žijí. Kdo by netoužil po tom, aby jeho sbor přerostl své hranice, aby on sám byl všude vážen, aby se o něm mluvilo, a jeho duchovní "živnost" byla zajištěna nadosmrti s posmrtnou slávou navrch?

   Jenomže – kdo je k tomu způsobilý? - ptá se na jednom místě apoštol. ...přece ten, jehož život je zajištěn u Boha. To vypadá jako fráze a taky to tak je. Abychom to mohli vážně říkat, musíme my, vedoucí, pochopit, že to je práce, a nikoli jen ústy vyznání.

   Gordon McDonald začal svou knihu tím, že mluví o úspěšných chaoticích. Ne o těch neúspěšných. Mluví o milionáři, dynamickém podnikateli, populárním kazateli, obětavém pastorovi... O lidech, kteří všechny síly vydali na věci, které u nich lidé hledali a očekávali, takže výsledky měli podle toho. "Jen" ten jejich soukromý život byl v troskách - a těžko hledali pomoc. Těžko hledali vůbec orientaci – co je vlastně špatně. Měli problém pochopit, že celý ten jejich úspěšný život je vlastně kulisa, za níž se schovají trosky jejich méně viditelných snah o zbožný život, zdravou rodinu, pokoj, osobní růst...Ale jakmile tohle člověk pochopí, jakmile pochopí že bez ohledu na úspěch a vážnost, kterou z něho čerpá, ho ohrožuje chaotický osobní život, a že ho ohrožuje do té míry, že může znenadání přijít i o ten úspěch a vážnost -  tedy jakmile se člověk orientuje, má šanci se změnit.

    A já chci v tuto chvíli zdůraznit: má šanci se změnit, když mu někdo pomůže. Nepodceňujme to! Zdravé prostředí MEZI kazateli, v zodpovědných vztazích, umožní tomu, kdo ve zbožnosti, ve studiu, nebo v osobní kázni kulhá, aby napravil své nedostatky a aby přišel na to, kým u svého Pána je. Není-li však toto prostředí mezi kolegy, hrozí nebezpečí, že sice víš, že je něco špatně, ale jak to napravit, na to nepřijdeš.

   Nemluvím o těchto věcech jen tak abstraktně.  Celý život jsem prožil v prostředí charismatického hnutí – a charismatické hnutí – to si nepředstavujte jako prostředí, kde o vašem "použití"  rozhoduje jaké máte od Boha dary. Charismata! Ale ve skutečnosti rozhoduje jen jedno: jak velký máš sbor. Kolik lidí tě následuje – tak jsi použitelný.  Jestliže máš hodně velký sbor a k tomu jsi přicestoval z veliké dálky – pak jsi expertem na všechno. Jestliže tě ale v neděli poslouchá dvacet lidí, pak nerozumíš ničemu a seď a dávej pozor jak to dělají velcí chlapci.

   Můžeme se také divit, že někteří lidé této vidině úspěchu podřídí všechno, ale protože na takový úspěch nemají nebo prostě neměli potřebný kousek štěstí, tak se jako kazatelé zničí? Nedělám si žádné iluze o tom, že to co znám z charismatického hnutí, by se v Církvi bratrské nevyskytovalo. Ten Gordon MacDonald, který zmíněnou knihu napsal, taky nevypadá na "charismatika" a je to pastor baptistického sboru. Proto bychom jeho slova měli vzít vážně ať už nás formoval ten nebo tamten duchovní směr.

   "Člověk jsa ve cti, neusrozumí-li sobě, podoben bývá učiněn hovadům, kteráž hynou."

   Co to vlastně dělám?! Kdo je tedy kazatel? Farář, který ode mne před mnoha lety jako jeden z prvních slyšel, že slyším Boží volání k této službě, mi řekl: "Chceš-li poznat nejkratší cestu do Nebes, staň se knězem. A jestli chceš poznat nejkratší cestu do pekla – staň se knězem." ...kazatel je ohrožený druh. Jestliže my kazatelé denně vidíme, jak věřící, kteří nám jsou svěřeni, si způsobují trápení a někdy i hubí sami sebe, když nežijí podle těch krásných písní, co zpívají, podle slov, která čtou, a podle toho, čemu věří – tak by nám snad mohlo dojít, že v naší exponované pozici se děje totéž, ne?

   Nejde o to, že musíme všechno zvládat, mít vzorné děti, a ještě k tomu být modlitební hrdinové. Jde o život v pravdě, a o soukromý život, který ovládáme my sami podle toho svědomí, co máme, a ke kterému může mluvit Pán - a který tedy neovládá naše ctižádost.  Z takového života pak vykvete to, co do nás Bůh vložil, a co on svým milosrdenstvím zalévá a podporuje. Proto Gordon Mac Donald navrhuje, abychom jako kazatelé  (1) zkoumali své motivace – zda jsou v pořádku, abychom   (2) se zabývali cílevědomě svým omezeným časem, abychom (3) hleděli růst v poznání, abychom  (4) trénovali duchovní odolnost nezávislou na úspěchu a ranách osudu, a abychom   (5) chránili své soukromí nadevše.

   Lidé – věřící i nevěřící – kteří chodí na naše akce nebo v neděli poslouchají naše kázání, kteří nás přijímají k pastoračním rozhovorům ve svém vlastním domově, od nás jistě mnoho čekají. Jinak by šli raději na hokej. A my to víme, a proto se mezi sebou zabýváme takovými záležitostmi, jako je Boží povolání k této službě, jako je osobní svatost, nebo dokonce společenský šarm.

   Pokud to tedy čte nějaký kazatel, chci ho ujistit, že je stejně jako já v postavení, podle něhož se lidé orientují v záležitostech svého spasení a Božího království. Záleží tedy nadevše na tom, jací ve skutečnosti , tedy ve skutečnosti jsme. Nikdo za námi ale nepůjde jen proto, že jsme přitažliví nebo hrdinové. Je to prostší a není v tom žádná "magie": záleží na tom, jak jsme využili svůj potenciál – znalosti, schopnosti, připravenost. Naši lidé musí VĚDĚT, že my víme. Že víme co děláme a co říkáme. Že se orientujeme.

   Ale je to něco víc, než profesionalita: naši lidé musí VĚDĚT, že jsme čestní a jednáme s nimi na rovinu. Že jsme opravdoví. Oni musí poznat, že je máme rádi – nikoli proto, že kážeme o lásce, ale proto že je máme rádi. "Funguje to", protože je to přirozené. Tohle nejsou žádné triky, to jsou základy. Ale kdo to nedokáže, měl by se změnit nebo toho nechat.

   Začal jsem parafrází na Ježíšova slova, a skončil jsem parafrází na slova Alexandra Fullertona. On psal o námořním kapitánovi, Já o kazateli.