Olin | Vy všichni jste učedníci

(poznámky k tématu, které se u nás rozvířilo, dřív než si to zase sedne)

"Panovník, Hospodin, dal mi jazyk učedníků, abych uměl zemdleného podpírat slovem."              Iz 50,4

      Nechci polemizovat s lidmi, kteří trvají na tom, že tím, že člověk uvěří, stává se učedníkem Pána Ježíše Krista. Jistě mají pravdu, nicméně – ne celou, ne konečnou. Ono je to jako se spasením – a své spasení konejte. Má to slovo "učedník" ještě druhý, konkrétní časový význam, a pak jde o to, kdo do tohoto procesu kdy vstoupí.

      Jestliže tedy mají vedoucí vést lidi k učednictví, pak se potřebují naučit dívat na svět očima učedníků. Podívejte se nahoru na to slovo proroka, které je vztaženo i na Krista! Jazyk učedníků. Jde o převrat v myšlení, protože zatímco se obvykle mluví o učení a o učiteli, my potřebujeme jazyk učedníků. Kam zmizel učitel? Ten kdo je pověřen mluvit (jazyk), je učedník.

      Například: v tomto roce jsem se snažil přesvědčit charismatického proroka, že to, aby učil ve sborech prorokovat, je systémová chyba. Z toho titulu, že má nějaký dar, k tomu nemá oprávnění. Ve světě by to bylo jinak – když to umím dělat, mohu to i učit. Ale ve světle Písma ne: jestliže si troufám prorokovat, tak se to musím učit, a ne to učit. Jde o převrat v myšlení. Jak jsem učedníkem já? Kdo mě učí a co se učím?

      Takže když to není charismatický praktik – je tu vůbec někdo, koho lze obecně považovat v církvi za učitele? Ano. Učiteli jsou v církvi bezpochyby teologové. Ti mají zaprvé mandát a zadruhé potřebný odstup. Nejsou pastýři těch, které vyučují. Uvidíme dále jak je tohle důležité pro zachování svobody, ba i povahy učednictví, jsme-li učedníky Páně. Nyní si prosím všimněte jak církev roste: nejprve nastoupí nějací - řekněme - charismatici, a lidé se obracejí k Bohu, opouští hříchy, začínají Bohu sloužit, kolikrát kážou kudy chodí. Rozruch, zmatek, a úlety a někdy i bludy, a "hrůzostrašné učednictví" doprovázejí všechno krásné Boží dílo, kterého jsme svědky. A v druhé generaci nastoupí teologové, a začnou dávat věci do pořádku. Neprozíraví tím pohrdají, řeknou – "tady se nic neděje, to za našeho mládí každý týden někdo uvěřil, Duch svatý jednal" atp. Neuvědomují si, že bez zdravé teologie to všechno ďábel roznese v zubech.

      Studovat teologii ovšem většina lidí nebude, ani nemůže. Ale kdo může a začne, jistě brzy zjistí, co se učí: učí se jazyk (myslím jazyk víry) a učí se pravidla víry. A brzy narazí na meze. Je to jako ve sportu: musíte znát perfektně pravidla, ale vítěze to z vás neudělá. Taky můžeš složit všechny státnice z angličtiny, ale stejně nebudeš básník. Jenže Bůh chce básníky a životní vítěze vidět.

      A tak se dostáváme k tomu, aby vedoucí, samí učedníci, vedli lidi k učednictví.

      Tedy: dívej se očima učedníka. Řekni, co se učíš, když jsi učedník? Zvládat vlastní tělo a duši. Když jsi učedník, ovládáš se. Cvičíš se v disciplíně: abys nepomlouval, neflirtoval nebo nebyl líný. Abys zvítězil nad tím, co tě ohrožuje. V tom všem jsi učedníkem celý život.

      Když jsi učedníkem, volíš si, co se budeš učit, protože především to chce čas a fyzickou přítomnost, a velké zaujetí. Učení nenudí, ale vzrušuje, i když někdy bolí. Volíme si prostředí a z něj se učíme. Proto se nevaž na jednoho mistra. Kdo je opravdu pro tebe "mistr křesťanský", ten by ti tu vazbu ani neměl dovolit. Všichni potřebujeme několik vztahů najednou, a pokud naši učitelé říkají o nějaké věci každý něco jiného, tím líp. Proč bychom měli všemu věřit? Prověřme si, co říkají a dělají.

      Ještě důležitější je, aby ses neučil sám, ale ve společnosti učedníků. Možná se naučíš stejně od nich jako od těch které máš za "mistry". Jestli teda já něco neschvaluji tak je to vztah mentor-žák jeden na jednoho. Taky si dej pozor na to, aby ses nedostal do situace, kdy tě chce někdo k něčemu využít. Jsme Kristovi učedníci, a ne chlouba ambiciózních vedoucích. Mluvil jsem ale o disciplíně, a k ní patří i závazky. Když už vstoupím do nějaké závazné služby, pak je to proto, že jsem ten závazek uzavřel dobrovolně, a věrnost je pro mne školením. Jsem tedy věrný v tom, co jsem na sebe vzal za povinnosti – ale stejně můj život patří Pánu, ne lidem. Proto je dobré, aby závazné služby, do nichž vstupujeme, byly pokud možno časově omezené, aby se z nich taky dalo vystoupit jinak, než že zklameme spolupracovníky. To platí i pro osobní sdílení. Možná budete v úzkém společenství vyznávat hříchy, ale vždy jen potud, jak ses rozhodl. Jen Bůh má nárok na celé tvé srdce.

      Tak vypadá podle mne výchova k učednictví. Pak se stane, že některý z vás učedníků se stane autoritou pro některé jiné učedníky. Osvojíte-li si tyto návyky, a budete-li hledět na lidi očima učedníka, tak byste je neměli zkazit.

      Jenže pro ty, kteří autoritu mají, mám ještě jednu výzvu: neměj oblíbence. Nikdy. Miluj všechny stejně. Nevyvyšuj ty, kteří se dobře učí. Pamatuj, že lidé jsou Boží poklad. Jestli ti to nejde, utíkej před vlastní autoritou a "syp si popel na hlavu". Bůh tě změní.