Jak se dívat do historie

     Historie mě baví, asi se tu budou objevovat občas články z tohoto oboru. Nejsem historik, jsem kazatel, ale studoval jsem historiografii u doc. Haubelta, dodnes komunisty, který nás křesťany opravdu nemá v lásce a přitom o nás díky dějinám hodně ví. V průběhu času jsem se pak naučil dívat do historie jako do minulosti lidí a jejich světa. Ne tedy oborově, jako třeba na české dějiny, církevní dějiny...

      Největším problémem laika, nebo i předností, pokud je vzdělaný, nejsou znalosti. Ty se dají získat - kdo na to má čas a věnuje se dějinám v rámci své profese. Dnes pomáhá internet - kliknete a máte základní fakta. Opravdovým problémem je rozumět časům. Učím se to celý život. Kdo to neumí, mechanicky vedle sebe klade události, oddělené věky, jako příklady zase pro jiné věky. Diskutuje s jiným laikem, který tohle taky neprohlédl, o církevním pronásledování myšlenek, a skáče od Kopernika ke Galileovi a pak k Husovi. Projektuje své vlastní myšlenky do hlav např. husitů a myšlenky a pohnutky těch husitů mu zůstávají utajeny.

      Kroky k tomu, aby se člověk naučil rozumět časům, vedou přes skládání mozaiky toho, co už víme, vedle toho,co se domníváme, že víme,ale nevíme zda to víme, a mezi ty "plochy" o nichž nic nevíme. Načerpané vědomosti získávají plastický tvar. Někdy se stane, že je tím "tvarem" vytlačeno z hlavy zažité klišé.
Například jako všichni jsem byl přesvědčen, že po Bílé hoře byl rekatolizován víceméně protestantský národ český. Jaké bylo moje překvapení, když jsem zjistil, jak dynamická byla struktura předbělohorské společnosti, kolik toho nevíme a jak někdy automaticky přebíráme co účastníci, nebo později spisovatelé, tvrdili. Když na to pak upozorňuji, a vyzývám k přehodnocení protestantských kliše a mýtů, není to proto, že chci někomu něco jen lacině vnucovat. Kdo mi nevěří, ať studuje pořádně Petráně, Janáčka,  Davida a Vorla. Neptejte se "církevních historiků". Napsali právě to, co máte v hlavách. Ptejte se těch, kdo na tom právě dělají a na zakořeněných mýtech jim nezáleží. Kdo je jazykově vybaven, má pořádný náskok. Může čerpat z různých autorů a dozvídat se čerstvé věci. Vždyť německé dějiny zmíněné doby byly velmi podobné. Jen ještě stále to není to hlavní.

      Hlavní jsou ty časy.

Poznávací znamení, že se to rodí, vypadá takhle: Plácnu letopočet - třeba 880. Nebo 1880. Vidíte něco? Nato, abych si připoměl jména nebo data používám i já encyklopedie, třeba wikipedii. Ale znalost musí tu být PŘEDTÍM, než kliknu na wikipedii. jinak mi moc nepomůže. Jestliže tedy plácnu to datum, tak se nejdříve v hlavě musí ozvat povědomí o tom, jak svět vypadal, co lidi dělali, co se dělo. Jména, události, souvislosti. Potom se v hlavě rozsvítí orientace: kdo o tom něco ví, koho dílo je třeba prolistovat. Kde je další možnost studia. a zatřetí - co nevíme. Kde jsou zásadní mezery. Mezer je totiž v dějepise víc, než tušíte. Nakolik se tohle v hlavě děje, když se plácne místo a čas, natolik rozumíte dějinám. Člověk, když má zájem, se v tom zdokonaluje celý život a nikdy není hotov.

      Kdo rozumí, ještě stále není uchráněn omylů. Dokázat i historikovi, že se někde spletl, není těžké, natož laikovi jako jsem já. Jednotlivé omyly, i velké, nás nepřipraví o to, že cítíme ten tep času. Vnímáme rodíl mezi časy a místy dějů.  Příklad: Byl jsem jednou ve Strakonicích na velkopáteční liturgii v katolickém kostele. Překrásně tam zpíval místní smíšený sbor Janovy pašije. Muzika pozoruhodná: starý nápěv, a proti tomu moderní harmonie čtyřhlasů. Neznal jsem to. Nakonec jsem zašel za dirigentkou a zeptal jsem se - napsal to Holan Rovenský, pro čtyřhlasý sbor upravil B. Kašpar. Dělí je dvěstě let. Leckomu to nic neřekne, ale každý muzikant to normálně uslyší. Proč? Má cvičené ucho. Je muzikant.  "Vidět" ten rozdíl mezi lety 1690 a 1890 v dějinách je pro toho, kdo si ten smysl vycvičí, stejně samozřejmé jako pro muzikanta slyšet ho.

      Přeji tedy všem čtenářům a kolegům, kdo se hrabou v dávno minulých událostech, aby se naučili vnímat "plasticky" časy a aby se učili rozumět lidem, co byli v nich.