Vydali se manželé
do cukrárny na želé,
ale na uleželé.
Vždyť to znáte - který dospělý
uleželé želé oželí?
Potkalo je nemehlo,
ochutnalo, ulehlo.
Přesně takhle, milé děti,
se to seběhlo...
Dřěvo sě listem odievá,
slavíček v keřku spievá.
Máji, žaluji tobě
a mécě srdce ve mdlobě.
Zvolil sem sobě milú,
ta tře mé sdrce pilú.
Pila hřěže, ach bolí,
a tvójť budu, kdeť sem koli.
Srdéčko, divím sě tobě,
že nechceš dbáci o sobě.
Tvá radost, veselé hyne
pro tu beze jmene.
Ačť bych já ji zmenoval,
mnohýť by mě štrafoval
a řka: "Proč ty tak slúžíš?
Čemu sě milostí chlubíš?"
Neustavičný milovník
jako u cěsty hřěpík:
k čemu sě koli přičiní,
a tomu všemu uškodí.
Kdoť sem, tenž nosímť pilu:
jáť mám najkrašší milú,
téť nikomu nepoviem,
sámť ji s mým srdéčcem viem.
Viera vieřě pomáhá:
kdeť sú dva sobě věrna -
on jí a ona jemu -,
nepoviedaj třeciemu.
Mnohýť sě rád honosí,
ten tajemství pronosí.
Ach naň, zlýť obyčej jmá!,
nepřejtež mu, kdoť jeho zná.
Poniž on vás tak hanie,
prosímť vás, panny i panie,
přezdiec jemu: "Ruší nás,"
vyščermež jeho pryč od nás!
A jaký to s ním bylo
Malinkej člověk padá zas a zas.
Ta země matička,
jak ta s ním nakládá!
Von padá na nosík,
von padá na záda,
von padá o stýblo,
von padá o kaluže.
Kterýmžto padáním
se proměňuje v muže.
Vyroste z košilky
a škobrtne jen zřídka.
To dyž ho ošidí ta lasička, ta Lidka,
nějakej přechodník
anebo panák líhu.
Už zvládnul zemskou tíhu,
mládenec!
S rukama v kapsách
po světě se klátí,
a propasti jsou pro něj čirej hec,
že naučil se vůbec nepadati.
No ale právě dyž to nejlíp umí,
dyž nohy nehlídá
a v hlavince mu zněj
vznešený myšlenky
jak ňáký hvězdný splavy,
najde se kamínek,
najde se beznaděj,
zašeptá horečka,
či suchý stýblo trávy,
von padne, a už nevstane.
Trošku se zaprášilo.
A velkej bude světa soud,
esli směl takhle upadnou
a jaký to s ním bylo.