Vydali se manželé
do cukrárny na želé,
ale na uleželé.
Vždyť to znáte - který dospělý
uleželé želé oželí?
Potkalo je nemehlo,
ochutnalo, ulehlo.
Přesně takhle, milé děti,
se to seběhlo...

Dřěvo sě listem odievá,
slavíček v keřku spievá.
Máji, žaluji tobě
a mécě srdce ve mdlobě.
Zvolil sem sobě milú,
ta tře mé sdrce pilú.
Pila hřěže, ach bolí,
a tvójť budu, kdeť sem koli.
Srdéčko, divím sě tobě,
že nechceš dbáci o sobě.
Tvá radost, veselé hyne
pro tu beze jmene.

Ačť bych já ji zmenoval,
mnohýť by mě štrafoval
a řka: "Proč ty tak slúžíš?
Čemu sě milostí chlubíš?"
Neustavičný milovník
jako u cěsty hřěpík:
k čemu sě koli přičiní,
a tomu všemu uškodí.
Kdoť sem, tenž nosímť pilu:
jáť mám najkrašší milú,
téť nikomu nepoviem,
sámť ji s mým srdéčcem viem.

Viera vieřě pomáhá:
kdeť sú dva sobě věrna -
on jí a ona jemu -,
nepoviedaj třeciemu.
Mnohýť sě rád honosí,
ten tajemství pronosí.
Ach naň, zlýť obyčej jmá!,
nepřejtež mu, kdoť jeho zná.
Poniž on vás tak hanie,
prosímť vás, panny i panie,
přezdiec jemu: "Ruší nás,"
vyščermež jeho pryč od nás!

A jaký to s ním bylo

Malinkej člověk padá zas a zas.

Ta země matička,

jak ta s ním nakládá!

Von padá na nosík,

von padá na záda,

von padá o stýblo,

von padá o kaluže.

Kterýmžto padáním

se proměňuje v muže.

Vyroste z košilky

a škobrtne jen zřídka.

To dyž ho ošidí ta lasička, ta Lidka,

nějakej přechodník

anebo panák líhu.

Už zvládnul zemskou tíhu,

mládenec!

S rukama v kapsách

po světě se klátí,

a propasti jsou pro něj čirej hec,

že naučil se vůbec nepadati.

No ale právě dyž to nejlíp umí,

dyž nohy nehlídá

a v hlavince mu zněj

vznešený myšlenky

jak ňáký hvězdný splavy,

najde se kamínek,

najde se beznaděj,

zašeptá horečka,

či suchý stýblo trávy,

von padne, a už nevstane.

Trošku se zaprášilo.

A velkej bude světa soud,

esli směl takhle upadnou

a jaký to s ním bylo.