Čtvrt tisíciletí dějin

      1771:  hladomor v Praze zabil šestinu populace, jak jsem kdesi četl.  Náboženská tolerance, církevní reformy a zejména rušení klášterů Josefem II. bylo možná motivováno právě tímto zážitkem: ve velkoměstě s bohatým arcibiskupstvím, několika opatstvími a jezuitskými paláci katolická hierarchie "nepřijala nikoho z ubohých nešťastníků, kteří jí leželi přede dveřmi"  (Josef II.)

      2016: národ je jiný, nemluví už německy, a má republiku. Změnil se. Ale církev se změnila víc! Předběhla národy světa, národy ne poprvé s úžasem hledí, kdo je papežem. Dnes už církev není zkamenělou zárukou trvání, už je zase minoritou, která přináší naději. Dnes nehrozí, že by církev "nepřijala ..." Taky už není potřeba utíkat z církve za svobodou – naopak, hledají ji někteří, kterým svoboda chybí.  A je-li církev nenáviděna, je to právě proto, že je otevřená.

      Národ nemluví německy, ale anglicky - sice naděje pro budoucnost dnes mluví německy. Ten národ je dál v každém ohledu, ale oslovuje hlavně tím, že v jeho nejvyšších ústavních funkcích jsou lidé, kteří umí světu říci i ukázat, co je to křesťanství.  A my křesťani  jsme na světě proto, abychom  ukázali naději v Kristu tomu místu, kde žijeme. I našemu národu, jehož značnou část jsme v otevřenosti předběhli.

       Přátelé, staňte se solí, abyste dodali budoucnosti chuť.