Olin | Evangelizace tam kde to nějak nejde

Evangelizace tam kde to nějak nejde.

      Nejprve zastavení nad pojmem: jako mnoho jiných pojmů, které my moderní lidé používáme v substantivu, se v Bibli, odkud to slovo pochází, vyskytuje v podobě slovesa. Rozbor teď vynechám, ostatně jsem si ho dělal tak dávno, že si to pořádně nepamatuji, a připomenu jedno slovo ze Zjevení:  "ve dnech hlasu sedmého anděla, až bude troubit, bude dokonáno tajemství Boží, jak Bůh evangelizoval své služebníky proroky." To jsem schválně nahradil české slovo "ohlásil" otrockým překladem-nepřekladem.  To proto, aby vyniklo, co se podle mne slovem evangelizovat myslí – človíčka zaujmout, pohltit evangeliem. Tak se z něj stane prorok. Nebo apoštol. Ježíš mladé židy, věrné věřící, taky evangelizoval – a byli z nich učedníci a pak apoštolové.

      Já, človíček, mám sen – rozpoutat v tomto národě evangelizaci. Moc mi to nejde, teda skoro vůbec – aniž bych měl dojem že jsem sám málo evangelizován. Čeho se chytit a jak najít půdu pod nohama?

      Aby človíček dosáhl na to, po čem má žízeň a na to, co čte v Bibli, musí se učit držet Božího slova, a ne jen svých snů. Pokouším se s tím tedy s evangeliem nějak "domluvit" a jako základ teď použiji Colemanův "Mistrův plán zvěstování evangelia", který mě zformoval na počátku mé služby a s jehož aktualizací zápasím celý život. Předložím tedy těm, kteří mají podobnou žízeň, svou verzi, praktickými pokusy i pozorováním přetavené Colemanův evangelizační plán:

   1/   Společenství

Církev by měla být postavena okolo duchovních, a okolo přijetí. Vysvětlím: před generacemi se mnoho mluvilo o laické službě, takže to dnes považujeme za takovou samozřejmost, že potřebujeme objevit spíš duchovenskou službu. Je toho o ní v Bibli dost, počínaje povoláním apoštolů. Nuže – kazatel sboru je pro evangelizaci klíčovou osobou. Jeho úkolem je udělat ve svém životě místo. Vytvořit prostor. "Rozšířit místo ve svém stanu". Nikdo totiž neví, koho mu Bůh do sboru chce přidat, proto záleží na tom, aby kazatel miloval všechny, kdo přicházejí. "Služ jim! Syť je a těš je! Obvazuj jejich rány! Dej jim svým jednáním zakusit, že Bůh je dobrý a laskavý." To si stále připomínám. Nestudoval jsem teologii – bohužel - jenže tomuhle jsme se přece naučili neustálou četbou evangelií.  A víme, že tím se vytváří prostor bez něhož žádná evangelizace dlouho trvat nebude. Prostor přijetí. Někteří lidé se seběhnou sami, poznají-li takového kazatele, protože mluvíme-li občas o tom, že národ duchovně hladoví, tak u některých z nich je to právě tohle, po čem hladoví. Když přijdou k nám do sboru, měli by mít pocit, že nalezli cestu domů. Nebo že jsou nebeskému domovu blízko. "Člověk nemusí dělat nic. Jen milovat" – napsala Terezka Martinová.

   2/   Volba spolupracovníků

Řekněme tedy,  že máme společenství sboru plné horlivosti a radosti na bohoslužbách a v ostatním běžném provozu. Chraň kazatele ruka Páně, aby uvízl v údržbě tohoto provozu a řídil se ve svém programu jen denními požadavky. Nyní potřebujeme plán. Ten plán začíná správnou volbou lidí, které kazatel začne okolo sebe shromažďovat pravidelně a záměrně. Klíčový je asi správný výběr těchto lidí – neviděl jsem v životě nikoho, kdo by vybral napoprvé správně. Takže se nesmíme nechat odradit neúspěchem, a hlavně z něho nesmíme vinit lidi, kteří nám nějak nevyhoví. Výše zmíněné milování bratří chrání lidskou duši před ambicemi i před zklamáním z toho že plány nevyšly. Shromáždění spoluslužebníků má stejný účel, jako skupina učedníků Kristových: "...aby byli s ním, aby je posílal kázat a aby jim dal moc vymítat zlé duchy" – což chápu všechno poněkud volněji, než je myšleno v evangeliích. Stále musíme mít na paměti, aby to současně kořenilo v Bibli a současně jsme byli schopni to realizovat – v podmínkách kdy máme rodiny a práci.

   3/   Vyučování

Co budeme s těmi spolupracovníky podnikat: kdysi jsem přejal od Cyrila Horáka blahé paměti obraz pro jednoduchý systém: Ohradník. Jak víme, my venkovani - elektrický ohradník se skládá z kůlů (pravidelné schůzky) a nejlépe dvou vodivých drátů pod proudem (jeden drát je praktická služba ve sboru, druhý je sebevzdělávání; nezapomeňme je nejen natáhnout, ale pustit do nich proud). Schůzky nemají být moc daleko od sebe, sice se dráty prověsí. Program pro schůzky pak připravujeme z dvou ingrediencí (vzato z programu kdysi Tennentovy koleje): a) podporovat a živit osobní zbožnost aby byla společně sdílená .   b) podporovat přirozenou zvídavost tak, aby lidi skutečně studovali a někým se stali. "Vzdělání je nejkratší cesta do nebe" – říkal W.Tennent . Je evidentní, že na ty schůzky potřebujeme dost času (jednou za zvolenou periodu). Volíme tedy lidi, co jsou ochotni jednou měsíčně (týdně, podle místních podmínek) se uvolnit a podřídit jisté disciplíně.

   4/   Způsob evangelizace

Dnes je církev plná všelijakých směrů jak se přiblížit ke světu, jak evangelizovat dnešní svět: přátelská evangelizace, kurzy Alfa, emerging church, rocková hudba, zážitkové meetingy mladých, Atlets for Christ...cílem toho všeho je vysmeknout se z hrozící smyčky církevní izolace.  Neradím ke konzervatismu, ať každý nosí kabát, který mu padne,  ale chceme-li mít skutečně trvale evangelizující církev, a ne za pár let muzeum, tak musíme toto všechno odsunout do druhého řádu a do prvního řádu postavit - zaprvé že církev je něco jako záchranná loď, a tedy že je tu hlavně pro lidi, co nás normálně nebaví, a zadruhé že zachránit ti lidé potřebují od hříchu a soudu. Církev je útočištěm pro lidi, co chtějí utéci svým hříchům a budoucímu Božímu hněvu.  A opět:  je-li nějaký duchovní hlad v národě, tak mnoho lidí má hlad po odpuštění a žízeň po odpočinutí a bezpečí.   Co s toho plyne dále? Největším bohatstvím každého sboru jsou lidi co činili pokání. To nejsou pracovní síly. Jsou to lidi, co našli u svého Pána odpuštění a odpočinutí. Až s nimi tedy budeme pracovat a něco plánovat, mějme vždy na paměti, že jsme je nedostali proto, abychom je využili a naplnili své vize. Proto kladu na srdce každému, kdo má to štěstí, že jeho sbor roste, aby nedělal  -  co se týče lidí a jejich sil  -  trvalá nebo dlouhodobá rozhodnutí. Velké akce vysílí nakonec každý sbor, stejně jako častá modlitební shromáždění. Ať plánujeme cokoli, zaveďme lidi do "kampaně", která trvá pár týdnů a ať každý ví, že když se k něčemu zavázal, že to má začátek i konec. Tak si udržíme pohotovost členů sboru vždy znovu se pro něco nasadit.

   5/   Dohled

Nepodceňujme prosím své spoluslužebníky v církvi na jiných sborech! Nepřeceňujme vlastní poznání. Dnes se stále víc mluví o mentoringu: jestli chce někdo opravdu trvalou a plodnou službu svou i svého sboru, ať si nedá pokoj, dokud nebude on i jeho služba pod dohledem několika (alespoň dvou) jeho kolegů kazatelů.  Jde hlavně o to, aby měli kapacitu a chuť vykonávat nad tím, co děláme, občasný a efektivní dohled. Nejde o to aby nám šéfoval a kdo má k tomu sklony není vhodný mentor. Jde o to, aby nás doprovázel, aby byl přítelem, který se nás zastane a zároveň nás provede vším, co sám umí a co potřebujeme znát. Tito lidé mají kazateli pomoci, "...aby což zkulhavělo, do konce se nevyvinulo, ale raději uzdraveno bylo."

   6/   Pozor na pasti!

na závěr několik varování před častým nebezpečím:

-          i apoštol Pavel napsal "všichni si hledí jen svého a ne toho, co je Krista Ježíše". To bude i naše zkušenost s lidmi. Mají rodiny. Mají starosti. Mají taky nějaké vlastní, třeba profesní, cíle. Budeme od nich čekat víc, než dají. NIKDY je nesmíme ve svém srdci zlehčit, natož slovem před ostatními! Jsme tu proto, abychom jejich břímě nesli, a ne jim další nakládali.

-          touha po samostatnosti. Typická česká metla církve. Jakmile se někomu začne v evangelizaci dařit, sbor roste, zatouží po tom, aby mu do toho nikdo zvenku nekafral. Ve skutečnosti je tento postoj ale zárodkem budoucí stagnace a úpadku. Pak človíček zjistí, že potřebuje pomoc nebo změnu, ale nemůže ji najít. Lidí, co si mysleli, že když mají takový úspěch, tak musí být všechno v pořádku, jsou "plné hřbitovy."

-          pozor na autoritu staršovstva. Jestliže si vytvoříme skupinku učedníků, jak jsem výše navrhl, i kdyby se to povedlo, a brzy z toho bylo jakési akční vedení a duše většiny akcí ve sboru – nikdy z této skupinky nesmíme vytvořit alternativní staršovstvo. Staršovstvo je ve sboru vždy jen jedno a jeho kompetence ať jsou nedotknutelné. Autorita uznávána. Kdo válčí se staršovstvem, ten evangelizující sbor nevytvoří. Kdo politikaří proti němu - taky ne. Uspěje jen ten, kdo nadchne své starší pro věci, do nichž se pouští, přestože oni sami v tom třeba nehrají hlavní roli.

    Celý život se tohle snažím dělat, nikdy jsem neměl nějak dramatický úspěch, ale nikdy to nebylo zbytečné, ovlivnil jsem dost lidí, kteří dneska někde svému Pánu slouží. Nikdy jsem taky nepřišel na to, jak to uvést do takto přímočarého stavu, jak jsem v článku předložil, ale nemíním toho nechat. Hlavně proto, že na nic chytřejšího jsem na základě evangelia, tedy sám evangelizován, nepřišel.