Olin | Kdo je lídrem v církvi

      Vedení je dost riziková činnost. Jednáme se společenstvím a máme osobní vliv na jeho budoucnost, nebo se snažíme o individuální duchovní pomoc k růstu druhého člověka. Tady hodně, opravdu hodně záleží na vyučení a umění. Horský vůdce může vodit lidi po horách,  já zase po historických památkách. Každý podle toho v jakém prostředí se vyzná. Kdo se ale vyzná v duši člověka? A kdo v Božím království? Proto po svých zkušenostech považuji za důležité abychom si my, vedoucí sborů, vybudovali prostředí, kde jsme prakticky omezeni, a nejlépe kdy nad naším počínáním má někdo kontrolu.

       Pokud jde o vedení osobní, je velmi užitečné, když  ten kdo je veden nemá jen jednoho člověka, který  na něj má vliv. A když kromě intimních záležitostí se toho co nejméně odehrává o samotě. Tzv. učednictví "jeden na jednoho" považuji osobně – s dovolením – za exces a podle mého pozorování se neosvědčuje. Nenese ovoce. Ani Ježíš to tak nedělal a to by nás mělo varovat. Další podmínkou, kterou bychom si měli nechat otisknout do duše dřív, než se vedoucími staneme, je bezpodmínečný respekt k soukromí a svobodě člověka zvolit si svou cestu. To se musíme naučit rozlišovat. Toužíme po tom, abychom lidem pomohli v jejich zápasech, a ne po tom, aby jim Bůh nakonec ukázal co je v našem zájmu. Jen ten, kdo je vnitřně oddělen od pokušení zasahovat lidem do života ve směru výsledků, které by rád viděl, je kvalifikovaný.  Jako vedoucí musím zaprvé vědět, že důležité jsou jen Boží plány s tímto člověkem, a za druhé že Bůh není povinen mě coby duchovního vůdce o svých plánech informovat. A to znamená, že se musím ukáznit a omezit svou pomoc pouze na to, aby dotyčný človíček vyhrál. A radovat se pak s ním. To ovšem neznamená, že musím souhlasit s každým duševním hnutím svého svěřence – naopak: on má často dojem, že ho někam nebo k něčemu vede Pán, a zítra bude mít dojmy jiné, protože lidé mají sklon motat se v hnutích vlastní duše. Skepse – je-li to slovo opravdu od Boha – je tady devizou vedoucího. Ale jen pokud opravdu nechceme dotyčným manipulovat, máme šanci být důvěryhodnými vůdci i když svému svěřenci odporujeme.

       Kazatel má mít ve sboru dost pravomocí na to, aby mohl dělat, čím ho Bůh pověřil. A má mít omezené možnosti vzhledem k tomu, čím Bůh pověřil ty ostatní. Respektujme tedy ty lidi, kteří ve sboru něco vedou. Řeknu rovnou že nepotřebuji mít vše pod kontrolou. Když někdo něco vede,  např. někdo ze staršovstva, ztrácím kompetence rozhodovat o tom, co a jak bude dělat. Mohu mu nesměle poradit nebo s něčím vyslovit nespokojenost, ale záleží na něm, co z toho udělá. Vedoucí není malej, protože sbor vede staršovstvo. V CB asi nemusím k respektování staršovstva nikoho přesvědčovat, ale já jsem v této denominaci krátce a vím, že leckde je to jinak. Podle mne má respektovat osobní integritu starších a vedoucích ve sboru každý zralý kazatel. Starší nebo vedoucí skupinek nesmí být "převodním soukolím" lídra, jak se někdy říká. Když mám autoritu, tak o čem lidi přesvědčím sám, o tom jsem je přesvědčil, ale nemůžu k tomu používat druhé. Sbor není podnik.

        Protože jsem vedoucí, jsem vždy loajální k lidem, kteří na sebe vzali v církvi nějaké závazky. Závazky jsou ctí svobodných lidí. Když někdo vstoupil do sboru, tak vzal na sebe závazek respektovat v tomto sboru kazatele, starší a všechny ostatní. Respektem ten závazek končí! Každý další závazek na sebe bere každý zvlášť a je to jeho věc, a taky z toho může vystoupit, aniž by se na něj někdo křivě díval. To se týká i závazků obvyklých, jako jsou třeba desátky, nebo třeba rozhodnutí sloužit dětem. Vštěpoval jsem církvi kamkoli jsem přišel, že církev patří křesťanům, ne vedoucím. Proto taky mohou aktivně do různých věcí zasahovat, nebo mluvit, samozřejmě při respektu k těm, kdo to mají na starost. Tím pádem se musí smířit i s tím, že vždycky nedojdou sluchu. Z toho ale plyne, že se mohou svobodně pustit do čehokoli, co nikdo nedělá, a ne že jim to musí někdo povolit. Církev je nesmírně životaschopné a kreativní tělo: když ho pustíte, aby pracovalo, bude to dělat.

         Summa: vedoucí musí najít, nebo se naučit, jak omezit sám sebe tak, aby  sobě vymezil hřiště a tím vytvořil prostor pro ostatní. To platí i pro muže a ženy: neměl by dopustit, aby sestry byly diskriminovány ve službě. Mnoho zla v učení o autoritě totiž začíná tím, že nejprve se vyřadí ženy. Pak dojde na většinu ostatních.