Včera jsem byl na besedě s jedním starým Syřanem, mělo to být o Sýrii, ale lidi zajímal hlavně islám. 

    Pan Charif Bahbouh přišel na besedu nabroušený a mluvil zpočátku jako člověk, který se cítí ohrožen a musí se obhajovat.  Nebylo to příjemné, ale lepší "školení" o tom, jak se u nás žije člověku, který aby se obával pustit televizi anebo otevřít internet, dostat nemůžeme. Když národ varujeme my Češi před tím, co působí jeho probuzený Strach,  je to jen názor mezi názory. Teď jsme byli svědky prožitku.

    O situaci v Sýrii jsme se dozvěděli leccos – od moderátora. Host toho mnoho neřekl, a celou dobu dával nám posluchačům najevo, že nebude mluvit o věcech, které neví. Jsem rád, že se vyvaroval pasti, do níž jsou často zataženi Arabové pozvaní do Událostí-Komentářů:  ti často líčí situaci podle toho, co si přejí aby byla pravda. Pan Bahbouh se chytit nenechal. Mluvil o tom, jak syrskou společnost zná. I to je subjektivní do značné míry, ale autentické.

    Víc jsme se dozvěděli o situaci tady u nás. Mnoho mluvil o společných civilizačních kořenech, a vlastními slovy dosvědčoval, že má víc společného s humanismem – který považujeme za naši, západoevropskou kulturu – než mnozí Češi. V takto výbušném prostředí se dají očekávat i konflikty s publikem, ale to nevadilo. Rušivý byl akorát vstup jakéhosi velvyslance Strachu, který si vzal slovo a začal přednášet. Ale to bylo evidentně mimo, přetrpěli jsme to.

    Od Sharifa Bahbouha se mají Češi co naučit. Bojí se islámu, protože ho neznají. Jsou vesměs nevěřící, že? No ano, ale postoj pana Bahbouha k víře je přátelský, tolerantní, protože to všechno zblízka zná. Přitom je taky nevěřící. Tedy z našeho křesťanského hlediska, on by to asi takto nepřijal. Naši nevěřící jsou nábožensky nevzdělaní. Jeho úctě k víře těch druhých naučil stejný nebo podobný humanismus, jaký pěstujeme v Evropě, spolu se znalostí toho, co je v tom náboženství dobrého i zlého.  

 Výzva panu Vítu Jedličkovi.

"Proto – i přes mnohý úpadek, brzděme v soudech nad upadající Evropou, a vězme, že je zde stále mnoho dobrého."  – napsal David Novák o tom, jak Evropa přijímá davy uprchlíků a všech ostatních migrantů. "Soudem" tu není rozsudek, ale posouzení situace. 

   1/ lidé utíkají k nám, protože je to možné, a protože právem očekávají, že budou nějak přijati, dokonce tu mohou najít nejen pomoc, ale hlavně budoucnost.
To je to nejlepší vysvědčení, a to podle mne od Boha, kterého se Evropě a jejímu humanistickému prostředí mohlo dostat.

   2/ a to už je méně příjemné slyšet – dějiny světa a jejich ošklivá tvář přichází do Evropy. Nikdo to nezastaví. Kdo to dosud ignoroval, už nebude moci. "Nespěte, nespěte, neboť není pokuj na zemi."

To je ta horší stránka vysvědčení, rovněž od Boha, o stavu naší civilizace. Evropa si dlouhodobě říká, že všechno zlo se děje tam u nich, u těch mašukulumbů a jak se všichni jmenují. Zacházela se zbytkem světa jako s objekty. Stala se však sama objektem světových dějin. Není to ale jen zlé: kdo věří, vidí v tom budoucnost.

   Někteří říkají: pomoci jim musíme tam u nich. Ne, to nepůjde. Pomoci si musíme tady, v Evropě. Někdo by to mohl nazvat dějinnou rolí. Ladislav Hejdánek před čtyřiceti lety prozíravě napsal, že o budoucnosti světa se ještě jednou bude rozhodovat v Evropě.  Tak ten čas právě nastal. 

   Barnevern, Šaría, Putin. Tři cizí slova, a tři strašidla, která dusí dnešní Evropu. Trhají ji na kusy. 1100 let to tady nebylo! Pro milovníky historických analogií: tehdy kolem r. 915 drancovali Evropu vikingové ze severu, musulmani z jihu, a Maďaři z východu. Nikdy před tím ani potom na tom nebyl Západ tak zle. A je to tu zas: stejné nebezpečí z jihu i severu, jen na východě jiný, o to však strašnější nepřítel.

   Nevím jak jim tehdy říkali, protože písemné záznamy z této doby temna jsou vzácné a jsou psány latinsky. Blogeři nebyli, facebook nebyl. Podle současného internetového blbnutí usuzuji, že lidé potřebují ke shodě na sdílení poplachu jednoslovné, úderné, nové, cizí slovo. Není-li k dispozici jméno (Putin), musíme si ho udělat ze slova, které jsme dosud v jazyce nepoužívali. To se pak stane signálem pro všechen iracionální strach smíšený se zlobou, jak ho právě kdo chce vyjádřit. Důležité je, při použití těchto slov v propagandě, že se stírá osobnost toho, kdo je používá. Všechny ty kudrlinky osobních postojů k nepřátelským hordám, ohrožujícím Evropu, zanikají v hluku jednotné ligy seřazených lidí, co jsou na stráži národa: Barnevern! Šaría! Putin!

   Chcete-li být svými přáteli, například na facebooku, považováni za skalní obránce naší kultury, přidejte ještě jednu ingredienci: pohrdání našimi "králi". Jsou slabí. Nic nezmohou. Bojí se. To vy ne! Evropa jde do háje, její elity ji nechtějí bránit. Verbálním střílením vlastních důstojníků se posílí vaše řady. Nicht wahr!

   Všechno zlé je k něčemu dobré: protože nebezpečí zvenčí je dostatek, Romové si mohou konečně odpočinout.

     Náš ministr vnitra odjel do Bruselu oznámit Evropě, že rozhodně nepřijme žádnou kvótu, kolik uprchlíků se vejde do ČR. Prý si ani, jak jsem se dočetl, nevšiml, že to nikdo nenavrhuje. Zajímalo by mne, jestli aspoň pochopil, že by to mohl iniciovat sám a sdělit světu, co může udělat jeho vláda. ...tak asi nic.

     Do toho si čtu, na internetu pouze, že se někde na univerzitě odehrávalo značně nervózní shromáždění debatující o islámu. Toto mne znepokojuje víc: už dnes je v naší zemi asi tisíckrát víc lidí, kteří se bojí islámu, než je tu muslimů. Takto mizivý počet muslimů v této zemi – to je nebezpečné. Internetem lítá mnoho výroků, kterým internetová scéna říká "korán". Je velmi pravděpodobné, že jejich autoři netuší, co to skutečný Korán je. Národ kolem nás – i někteří křesťané – strachem nábožensky šílí. K rozumnému rozhovoru těžko hledám partnera.

     Myslím že svět kolem nás potřebuje vidět k čemu na světě - my křesťané - k čemu jsme. Kdybych byl ateista, a hledal spravedlnost, možná bych hodil křesťany s muslimy do jednoho koše a byl s nimi rychle hotov. Kdybych byl ateista jako jsem kdysi byl, neznal bych pravděpodobně ani jedny ani druhé osobně. Znal bych je především z internetu - a to je, jak jsem popsal, pěkný maglajs. Normálního člověka to tedy varuje. Ale s tím nemůžeme nic dělat. Svoboda projevu. 
     Naštěstí je tady naděje, ne pro mne, já mám naději v Nebesích, ale pro svět: a ta naděje je v lidech, kteří mají nějakou autoritu, a nesou lidem Krista. Tam, kde jsou náboženské řeči zmatené, tam se Kristus musí obejít bez nich. Třeba jen s gesty, nebo musí mluvit civilním jazykem. Anebo nebeským: mluvit tak, že zapálí lidská srdce k tomu, aby se lidé smířili a udělali jeden druhému místo. Vždyť Ježíš obdaroval všechny, ne? Jak se k nim choval? Nebudou-li použitelní křesťané, Ježíš najde své lidi jinde: "Vstříc žíznivému! Neste vodu! Obyvatelé země Témy, vyjděte s chlebem naproti štvanci!"
     Židé si kdysi mysleli, že bez nich se k Bohu nikdo nedostane. A hle - apoštolové je vyvedli z omylu, církve se shromáždily převážně z pohanů. Varuji tedy křesťany, aby si nemysleli něco podobného. Vždyť to citované slovo řekl Izajáš nějakým Arabům! Naštěstí jsou mezi křesťany ještě lidé, kteří jsou nadějí pro svět. Třeba papež: šel do Štrasburku a řekl tomu Západu, jak na tom je, západním jazykem. A pak šel na Východ do Turecka. Taky mu tam rozuměli! K církvi mluví jazykem církevním. A všem řekl: "Postarejte se o ty uprchlíky!" Kdyby se ale nenašla církevní autorita, Ježíš bude mluvit, jak jsem si nedávno přečetl, třeba ústy rockera.

     Je tu ještě naděje v křesťanech. V Praze se sejde koncem prosince Evropské setkání mladých, jmenuje se to Pouť důvěry. Nic malého, možná až 30 000 mladých poutníků ze světa. Povedou ho bratři z Taizé. Jestli je tu někdo, kdo mne slyší, prosím, jděte mezi ně. Jestli jste z Prahy a máte doma místo, pozvěte je a poskytněte jim ubytování. Jděte se s nimi modlit, a naslouchejte. Nesou lidem Krista. Oni patří mezi ty, kdož jsou nadějí pro svět. Takovou nadějí, aby svět poznal, že všechno náboženství není jen šílené.

     Dan Drápal napsal polemický článek s názvem Co nám sdělují Pussy Riot. Objevil se na Neviditelném psu a také tady, na Křesťan dnes. Z jeho článku vyplývá, že nic srozumitelného nesdělují. Protože neznám článek Tomáše Klvani, můj článek berete jako polemiku s Danem a jeho článkem. Pussy Riot nám neříkají nic, anebo autor jenom nerozumí?

Evidentně z toho nic nepochopil, a to mu nelze vyčítat. Nežijeme v undergroundu. Nejsme Rusové, jimž je to, co ty holky dělají, původně určeno. Já z celé skupiny Vojna taky nechápu skoro nic, útržky zvěstí o skandálech, které Dan rovněž zmiňuje, jsou pro mne většinou nepřijatelné, ale protože Pussy Riot skončily ve vězení,  tak jsem si dal tu práci a pochopil jsem aspoň to, zač byly odsouzeny. Pussy Riot znesvětily sakrální prostor. Udělaly to vědomě a promyšleně – z hlediska ateisty neudělaly totiž nic zlého, ani odporného. Pokud nejste pravoslavní, tak jejich performance, jak jsem ji na youtube viděl, je dokonce sympatická. Prostě zazpívaly "proti". Koho to tedy uráží? Pravoslavné křesťany, že? Ale to bylo přece cílem! Poselství: "Tento prostor byl znesvěcen patriarchou a ostatními duchovními, kteří jsou slouhy Putinova hnusného režimu, a pak sem klidně vstoupí a tváří se, že slouží taky Bohu.  Když oni mohou zpívat "Putin", můžeme i my. A vy, křesťané, mlčíte!" Poselství vyšlo bezvadně, stíhalo je odsouzení nejen Pravoslavné církve, což byla odpověď na odsudek  této církve ze strany Pussy Riot, ale stíhala je státní moc – čímž se celému světu potvrdilo, že jejich vystoupení v chrámu zasáhlo cíl. Ke mně nedolehla žádná indicie, že by aspoň někdo z autorit Pravoslavné církve činil pokání. Jestli se někdo našel, to asi vědí Rusové, protože jim je celý tento skandál taky určen.

     Tolik k tomu "důležitému obsahu", který Dan nenašel. A o čem se píše dál? Dál se s překvapením dočítám, že Plastic People se zasloužili ochranu před svévolnou mocí proto, že jejich vystoupení nebylo politické, ti muzikanti nechtěli nic než mít od státu pokoj. No – s tím by se dalo polemizovat, ale udivující je především autorův závěr, že si zaslouží solidaritu právě proto. Ano, vystoupení Pussy Riot, které vedlo k procesu mnohem skandálnějšímu, než performance v kostele, bylo politické programově. A to si nezaslouží solidaritu? Nezaslouží si solidaritu světa zejména občané, kteří vystoupí politicky proti zlu? Svět, narozdíl od Dana Drápala, chápe. Kdyby totiž ty holky zahrály to svoje "Putine", Pravoslavná církev by se pár dní rozčilovala, a dál nic, nikdo by o nich dnes už nevěděl. Ale solidarita světa, včetně části křesťanů, se zvedla po té, co po nich chmátl pařát ruské justice, která slouží Putinovi, a nikoli spravedlnosti, podobně jako pravoslavní duchovní. Tehdy to poselství překročilo ruské hranice a dotklo se i nás. Není pravda, že je to kontraproduktivní. Je to konflikt, v kterém podléhají mnozí Rusové jako slabší kusy, vynesený na světlo několika ženami, které, ač ve vězení, evidentně nepodlehly. Ty holky neudělaly málo!

Dan se nás dále snaží ujistit, že není žádný pankáč, a nabádá nás, abychom taky nebyli. V tom ho mohu uklidnit – taky nejsem pankáč a nemíním náš sbor vysílat do provokativních performancí. Rozumná diskuse mne těší víc. Jenom nevím, proč se autor, když nám chtěl toto sdělit, musel opřít o Pussy Riot, když jim vůbec neporozuměl, jak sám přiznává hned na začátku. To byl jenom odrazový můstek k něčemu důležitějšímu? Ty holky si zaslouží, podle mého názoru, solidaritu – a tu jim Dan upřel. Proto jsem se rozhodl pokračovat v polemice místo Tomáše Klvani, za sebe.

Bylo mi dvacet, když Havel a spol. vylezli s Chartou 77. Ačkoli jsem byl student a venkovský nýmand, bez jakéhokoli kontaktu na disent, neb rodina byla komunistická (jen já ne), zásadně mne to zformovalo pro budoucí roky. Co to je v člověku za žízeň, která ho vede k tomu, aby na psacím stroji přes kopírák tu chartu rozmnožoval? Která působí, že člověka se dotkne nespravedlnost na muzikantech, o nichž do té doby nikdy neslyšel? Není to žízeň po svobodě, a po radosti ze společenství s něčím, co se nepodobá tomuto zkaženému světu? A co vedlo někoho k tomu, aby o pár let později riskoval a vyryl do fasády Ministerstva kultury nápis "Nechte zpívat Mišíka"?

Poučení které se do mne tehdy natrvalo zapsalo, a to dříve, než jsem začal chodit s Ježíšem: Historicky záleží na tom segmentu populace, kterému absolutní hodnoty, jako je svoboda,  nejsou putna. Jsou lidé, kteří se dnes pyšní tím, že jim titul jednoho z tisíce českých profesorů je putna. Jsou tu i lidé, kteří pohrdají jeho oborem, protože to není žvanec. Už aby ty tisíce profesorů "někdo" vyjednotil.  A jsou lidé kteří se zastaví a čekají jak to dopadne. A pak zapomenou. Takových je nejvíc.

Nemá smysl se na všechny zlobit, protože množství se nepočítá. Budoucnost ovlivní ti, jichž se útok na akademickou svobodu dotkl, ti které tento zážitek změnil, kteří pocítili tu žízeň po spravedlnosti, která ke spravedlivému jednání vede.

Nelíbil se mi nápad, že prezidenta budeme volit my. Považoval jsem to za nesystémové, na nic dobré řešení jinak celkem všedních problémů se získávaním hlasů v parlamentu. Byl jsem přesvědčen že jde o mediální manipulaci, protože pro média je takováto volba terno. Půl roku je o čem psát! Taky jsem si myslel, že vzhledem k tomu, že politické strany s touto novinkou neumí pracovat, bude nakonec prezident "zvolen" novináři. No to jsem se ale splet!

Ukázalo se že život má vždycky nějaké překvapení, a že mizerná politická kultura národa může dostat touto cestou ozdravující impuls. Myslíte že mě napadlo že statisíce lidí se dokážou nadchnout pro nějakého politika, aby pro něj něco dělali? A ono se to stalo. Tohle bejvalo v naší zemi normální! Ale to už je dávno. Palackého, Braunera, Riegera, nebo Sladkovského lidi následovali v tisícových davech. Myslíte že to byli lepší politici? Tihle – řekněme, ale lidi poslouchali i tuctové poslance, ještě před sto lety! Lepší byli voliči, ne politici. Myslíte tedy že to byli aspoň úspěšnější politici? Ne, naopak, tolika úspěchy jako dnešní politik se nechlubili. To jejich voliči věděli že jde o věc veřejnou, a že není jedno, jestli na sněmu bude sedět petr nebo pavel. Myslíte, že to byli tedy vzdělanější, znalejší voliči? To taky ne.

Tenkrát, ještě před válkou, lidi věděli víc o svých vlastních zájmech. To především. Orientovali se podle elity a nepohrdali jí, to zadruhé. A byli náchylnější k tomu nechat se nadchnout, protože rozlišovali kdo je kdo. To za třetí. A teď nám to na chvíli vrátily prezidentské volby. Nejnápadnější je nadšení vzdělanějšího segmentu národa pro Schwarzenberga, a probuzení mladých v jeho prospěch. To je skvělý, ať už vyhraje kdokoli. Dvacetiletý Marťan, kterého mám doma, se dosud před volbami ptal "koho mám volit". A teď poprvé poznal politika a slyší jeho řeč. Ale ani Zeman nevychází naprázdno: lidi, kteří nejsou schopni si zapamatovat ani jména lidí ve vládě (kromě nenáviděného ministra který za všechno může), najednou poznali, že toto je politik. Léta politiky ignorují anebo jim spílají, a tento důchodce je stále politik v jejich očích. Takoví mimoni tedy naši voliči nejsou, jak se zdálo: proč tedy posílají do parlamentu nýmandy jejichž jména si ani nepamatují? Z lenosti, milí přátelé, a z lhostejnosti. Ignorance – z které je prezidentští kandidáti probudili.

Naději však nepředstavují ti dva, z nichž jeden bude prezidentem, a druhý důchodcem – to by se všechno rychle vrátilo do starých kolejí. Naději představují podle mne ti, kdo do druhého kola neprošli – tedy někteří z nich. Dienstbier, Roithová i Fišerová za sebou měli statisíce voličů, kteří je brali vážně, a všichni tři si to zasloužili. A pan profesor Franz předvedl názorně, že v občanské společnosti jsou lidi, kteří nejsou outsidery co se týče politického vlivu, jen jim chybí zkušenost. Doufám že tahle síla se nerozprchne, všichni čtyři ztělesňují alternativu k dnešním parlamentním vůdcům. Doufám že si voliči uvědomí, že daleko dříve než den před volbami by si měli přečíst kandidátku strany, k níž inklinují. Dokonce si možná mnozí uvědomí, že nejlepší je postarat se včas o to, kdo na té kandidátce má být nahoře – aby nemuseli odshora škrtat. A nešťastné politické strany si možná uvědomí, že bez slušných osobností v čele nebudou mít příznivce, a bez nich se neprosadí.

Není všechno, jak se zdálo, zabitý. Možná se lidi probudili z politické letargie a nihilismu a začnou se o svou zemi starat. Dávno vím, že nemáme blbou vládu pro lidskou blbost: když si lidi umí dobře zvolit starostu – a to na mnoha místech umí – tak proč ne vládu? No protože v případě republiky dosud nerozlišovali kdo je kdo, jako to rozlišují ve své obci. Tak těmito volbami se to možná začínají učit. Možná – vezměte na vědomí že jsem optimista z povolání.

Teď když volíme prezidenta se mnoho lidí, jak jsem slyšel, rozhoduje také podle toho, jaký který kandidát slibuje vztah k Evropské unii. Já taky. Končící prezident Klaus podle mého soudu našemu národu v tomto vztahu velmi uškodil. Taky tím, že prý nemá Evropa žádnou ideu nebo identitu - jde jen o pragmatickou spolupráci národů většinou na ekonomickém poli. Hlásím se tedy k těm kteří tomu oponují, protože tu ideu vidí a sdílejí, a myslím že velmi záleží na tom co zastává příští prezident.

Idea Evropy se zrodila v jejích dějinách: 1/ prostor míru. Podřezávání krků je neproduktivní barbarství, národy mohou žít v míru a jakmile se to naučí, podrží to. Tato idea se, nejprve na náboženském poli, zrodila v Evropě mírem vestfálským a už nikdy nezmizela, až ovládla Evropu po katastrofách světových válek. Ale Evropa zná i protiklady a je jich plný Balkán.

2/ prostor svobody. Lidé si sice nejsou rovni, říká lidská zkušenost, ale všem je potřeba udělat dost místa pro jejich životy, protože si jsou rovni - říká rozum. Celý svět nám leží u nohou a my ho můžeme celý za život obeplout. To umožňuje vláda práva, prosazená všude kam dosáhneme. Původně to je idea britského imperialismu, a dotáhl ji k dokonalosti "welfare state". Všichni, i ti nejbídnější, i elita, tu mohou žít svobodně, dají-li místo druhým. Ale Evropa zná i protiklad a říká se mu po sicilsku - mafie.

3/ prostor jako prostor - jedinečné hodnoty historické a přírodní krajiny. Nežijeme pro jednu generaci. Co postavili naši dědové vytváří "životní prostředí". Není soukromé, jen ke střeženému plotu haciendy, je to veřejný statek. Počátkem ideje veřejného statku je vynález moderní, humanistické univerzity. Vzdělání, které se rozšíří mezi lid. Humanistické vzdělání, které se z hlav otiskuje i do krajiny a vytváří obecně sdílený vztah k tomu, co nás obklopuje, i když to má nějakého soukromého majitele. Ale Evropa zná i protiklad: ruskou lhostejnost k tomu co se válí za plotem.

Záleží tedy na nás, jestli chceme mít vládu a reprezentaci sdílející tyto evropské hodnoty a jestli se na jejich sdílení a předávání svým dědicům bez hranic chceme aktivně podílet, anebo jestli se chceme spíš uzavřít a využívat je jen jako turisti.