Evangelizace tam kde to nějak nejde.

Nelíbil se mi nápad, že prezidenta budeme volit my. Považoval jsem to za nesystémové, na nic dobré řešení jinak celkem všedních problémů se získávaním hlasů v parlamentu. Byl jsem přesvědčen že jde o mediální manipulaci, protože pro média je takováto volba terno. Půl roku je o čem psát! Taky jsem si myslel, že vzhledem k tomu, že politické strany s touto novinkou neumí pracovat, bude nakonec prezident "zvolen" novináři. No to jsem se ale splet!

Ukázalo se že život má vždycky nějaké překvapení, a že mizerná politická kultura národa může dostat touto cestou ozdravující impuls. Myslíte že mě napadlo že statisíce lidí se dokážou nadchnout pro nějakého politika, aby pro něj něco dělali? A ono se to stalo. Tohle bejvalo v naší zemi normální! Ale to už je dávno. Palackého, Braunera, Riegera, nebo Sladkovského lidi následovali v tisícových davech. Myslíte že to byli lepší politici? Tihle – řekněme, ale lidi poslouchali i tuctové poslance, ještě před sto lety! Lepší byli voliči, ne politici. Myslíte tedy že to byli aspoň úspěšnější politici? Ne, naopak, tolika úspěchy jako dnešní politik se nechlubili. To jejich voliči věděli že jde o věc veřejnou, a že není jedno, jestli na sněmu bude sedět petr nebo pavel. Myslíte, že to byli tedy vzdělanější, znalejší voliči? To taky ne.

Tenkrát, ještě před válkou, lidi věděli víc o svých vlastních zájmech. To především. Orientovali se podle elity a nepohrdali jí, to zadruhé. A byli náchylnější k tomu nechat se nadchnout, protože rozlišovali kdo je kdo. To za třetí. A teď nám to na chvíli vrátily prezidentské volby. Nejnápadnější je nadšení vzdělanějšího segmentu národa pro Schwarzenberga, a probuzení mladých v jeho prospěch. To je skvělý, ať už vyhraje kdokoli. Dvacetiletý Marťan, kterého mám doma, se dosud před volbami ptal "koho mám volit". A teď poprvé poznal politika a slyší jeho řeč. Ale ani Zeman nevychází naprázdno: lidi, kteří nejsou schopni si zapamatovat ani jména lidí ve vládě (kromě nenáviděného ministra který za všechno může), najednou poznali, že toto je politik. Léta politiky ignorují anebo jim spílají, a tento důchodce je stále politik v jejich očích. Takoví mimoni tedy naši voliči nejsou, jak se zdálo: proč tedy posílají do parlamentu nýmandy jejichž jména si ani nepamatují? Z lenosti, milí přátelé, a z lhostejnosti. Ignorance – z které je prezidentští kandidáti probudili.

Naději však nepředstavují ti dva, z nichž jeden bude prezidentem, a druhý důchodcem – to by se všechno rychle vrátilo do starých kolejí. Naději představují podle mne ti, kdo do druhého kola neprošli – tedy někteří z nich. Dienstbier, Roithová i Fišerová za sebou měli statisíce voličů, kteří je brali vážně, a všichni tři si to zasloužili. A pan profesor Franz předvedl názorně, že v občanské společnosti jsou lidi, kteří nejsou outsidery co se týče politického vlivu, jen jim chybí zkušenost. Doufám že tahle síla se nerozprchne, všichni čtyři ztělesňují alternativu k dnešním parlamentním vůdcům. Doufám že si voliči uvědomí, že daleko dříve než den před volbami by si měli přečíst kandidátku strany, k níž inklinují. Dokonce si možná mnozí uvědomí, že nejlepší je postarat se včas o to, kdo na té kandidátce má být nahoře – aby nemuseli odshora škrtat. A nešťastné politické strany si možná uvědomí, že bez slušných osobností v čele nebudou mít příznivce, a bez nich se neprosadí.

Není všechno, jak se zdálo, zabitý. Možná se lidi probudili z politické letargie a nihilismu a začnou se o svou zemi starat. Dávno vím, že nemáme blbou vládu pro lidskou blbost: když si lidi umí dobře zvolit starostu – a to na mnoha místech umí – tak proč ne vládu? No protože v případě republiky dosud nerozlišovali kdo je kdo, jako to rozlišují ve své obci. Tak těmito volbami se to možná začínají učit. Možná – vezměte na vědomí že jsem optimista z povolání.

      Před šesti lety podepsali někteří naši pastýři Ekumenickou chartu. Byla okolo toho docela

Teď když volíme prezidenta se mnoho lidí, jak jsem slyšel, rozhoduje také podle toho, jaký který kandidát slibuje vztah k Evropské unii. Já taky. Končící prezident Klaus podle mého soudu našemu národu v tomto vztahu velmi uškodil. Taky tím, že prý nemá Evropa žádnou ideu nebo identitu - jde jen o pragmatickou spolupráci národů většinou na ekonomickém poli. Hlásím se tedy k těm kteří tomu oponují, protože tu ideu vidí a sdílejí, a myslím že velmi záleží na tom co zastává příští prezident.

Idea Evropy se zrodila v jejích dějinách: 1/ prostor míru. Podřezávání krků je neproduktivní barbarství, národy mohou žít v míru a jakmile se to naučí, podrží to. Tato idea se, nejprve na náboženském poli, zrodila v Evropě mírem vestfálským a už nikdy nezmizela, až ovládla Evropu po katastrofách světových válek. Ale Evropa zná i protiklady a je jich plný Balkán.

2/ prostor svobody. Lidé si sice nejsou rovni, říká lidská zkušenost, ale všem je potřeba udělat dost místa pro jejich životy, protože si jsou rovni - říká rozum. Celý svět nám leží u nohou a my ho můžeme celý za život obeplout. To umožňuje vláda práva, prosazená všude kam dosáhneme. Původně to je idea britského imperialismu, a dotáhl ji k dokonalosti "welfare state". Všichni, i ti nejbídnější, i elita, tu mohou žít svobodně, dají-li místo druhým. Ale Evropa zná i protiklad a říká se mu po sicilsku - mafie.

3/ prostor jako prostor - jedinečné hodnoty historické a přírodní krajiny. Nežijeme pro jednu generaci. Co postavili naši dědové vytváří "životní prostředí". Není soukromé, jen ke střeženému plotu haciendy, je to veřejný statek. Počátkem ideje veřejného statku je vynález moderní, humanistické univerzity. Vzdělání, které se rozšíří mezi lid. Humanistické vzdělání, které se z hlav otiskuje i do krajiny a vytváří obecně sdílený vztah k tomu, co nás obklopuje, i když to má nějakého soukromého majitele. Ale Evropa zná i protiklad: ruskou lhostejnost k tomu co se válí za plotem.

Záleží tedy na nás, jestli chceme mít vládu a reprezentaci sdílející tyto evropské hodnoty a jestli se na jejich sdílení a předávání svým dědicům bez hranic chceme aktivně podílet, anebo jestli se chceme spíš uzavřít a využívat je jen jako turisti.

     Historie

Bibliografické poznámky k článku Ivany Čornejové, které se nepodařilo vložit:

1                      Eduard Winter, Tisíc let duchovního zápasu. Praha 1946.

2           Jan Fiala, Hrozné doby protireformace. Heršpice u Brna 1999.

3František Kavka -Anna Skýbová, Husitský epilog na koncilu tridentském a původní kon­cepce habsburské rekatolisace Čech. Praha 1968 (1969).

H. D. Wojtyska, Reformacja - reforma katolicka kontreforemacja. Dzieje nomenklatury i próba uściślenia pojeć. Roczniki katolicko-teologiczne 24/4, 1977, s. 223-249.

5Hubert Jedin, Kirche des Glaubens - Kirche der Geschichte II. Freiburg 1966. Srovnej i další názorytéhož autora, nejlépe: Handbuch der Kirchengeschichte. Bd. IV Reforma­tion, Katholische Reformund Gegenreformation, Freiburg- Basel -Wien 1975.

6      František Šmahel, Idea národa v husitských Čechách. 2. vyd. Praha 1993.

7 O problematice konfesionalizace existuje celá řada titulů. Za stěžejní pokládám přede­vším sborník Die katholische Konfessionalisierung. Wissenschaftliches Symposion der Gesellschaft zur Herausgabe des Corpus Catholicorum und des Vereins für Reforma­tionsgeschichte, edd. W. Reinhard - H. Schilling. München1995 (dále Konfessionalisie-rung), kde ke nalézt i uvedené myšlenky. U nás se problematikou konfesionalizace inten­zivně zabývá především Anna Ohlídalová, z jejíž nepublikované práce, jejíž rukopis jsem měla k dispozici, také užívám překlady německých citátů.

8 Konfessionalisierung, s. 45

. 9  Tamtéž, s. 48.

10 Srv. např. Pavel Himl, "Odlišné chování" v raném novověku - Plaidoyer za odklonod státně-centristické a "elitní" perspektivy a za historicko-antropologický přístup, Kuděj. Časopis pro kulturní dějiny 3, 2001, Č.2, s. 53—60.

11            Eliška Čáňová, Vývoj správy pražské arcidiecéze v době násilné rekatolizace Čech (1620-

1671), SAP 35, 1985, č. 2, s. 486-560.

12           Lenka Bobková, Exulanti z Prahy a severozápadních Čech v Pirně v letech 1621-1639.
Praha 1999.

13 K tomu srv. např. vylíčení návratu poddaných z jedné podkrkonošské vesnice. Všechny prameny jsou shromážděny v článku: Franz Donth —Hans H. Donth, Quellen zur Ge­schichte der Herrschaft Starkenbach im Riesengebirge im 17. Jahrhundert. München 1974.

14 K tomu nejvýstižněji Eduard Maur, Problémy farní organizace pobělohorských Čech, in: Traditio et cultus. Miscellanea historica bohemica Miloslao Vlk archiepiscopo Pragensi. Praha 1993, s. 163-176.

Thomas Winkelbauer, Konfese a konverze. Šlechtické proměny vyznání v českých a rakous­kých zemích od sklonku 16. do poloviny 17. století, ČČH 98,2000, č. 3, s. 476-539 a také rozsáhlá monografie téhož autora Fürst und Fürstendiener. Gundaker von Liechtenstein, ein österreichischer Aristokrat des Konfessionellen Zeitalters. Wien - München 1999.

16           Winkelbauer, Konfese a konverze, s. 495.

17           Peter Vogelsanger, Weg nach Rom. Friedrich Hurtersgeistige Entwicklung im Rahmen
der romantischer Konversionbewegung. Zürich 1954.

18           Winkelbauer, Konfese a konverze, s. 494.

19 Z řady jeho prací na tomto místě zmíním alespoň: Peter Barton, Der österreichische Ba-rockkatholizismus - eine unerreichte Zeit kirchlichen Lebens, in: Horizonte und Per­spektiven. Festschrift zum 60. Geburtstag von Erich Thurnwald, Direktor des Instituts fürReformations- und Kirchengeschichte der böhmischen Länder. Heidelberg - Wien 1979, s. 81-102.

20            Brigitte Vachová, Habsburkové. Dějiny jednoho evropského rodu. Praha 1996.

21            O Maxmiliánovi Bavorském nejpodrobněji v moderní monografii: Dieter Albrecht, Max­
milian I. von Bayern 1573-1651. München 1998.

22

22        Olivier Chaline, La bataille de la Montaigne Blanche. Un mystique chez les guerriers. Paris 1999.