Bylo mi dvacet, když Havel a spol. vylezli s Chartou 77. Ačkoli jsem byl student a venkovský nýmand, bez jakéhokoli kontaktu na disent, neb rodina byla komunistická (jen já ne), zásadně mne to zformovalo pro budoucí roky. Co to je v člověku za žízeň, která ho vede k tomu, aby na psacím stroji přes kopírák tu chartu rozmnožoval? Která působí, že člověka se dotkne nespravedlnost na muzikantech, o nichž do té doby nikdy neslyšel? Není to žízeň po svobodě, a po radosti ze společenství s něčím, co se nepodobá tomuto zkaženému světu? A co vedlo někoho k tomu, aby o pár let později riskoval a vyryl do fasády Ministerstva kultury nápis "Nechte zpívat Mišíka"?

Poučení které se do mne tehdy natrvalo zapsalo, a to dříve, než jsem začal chodit s Ježíšem: Historicky záleží na tom segmentu populace, kterému absolutní hodnoty, jako je svoboda,  nejsou putna. Jsou lidé, kteří se dnes pyšní tím, že jim titul jednoho z tisíce českých profesorů je putna. Jsou tu i lidé, kteří pohrdají jeho oborem, protože to není žvanec. Už aby ty tisíce profesorů "někdo" vyjednotil.  A jsou lidé kteří se zastaví a čekají jak to dopadne. A pak zapomenou. Takových je nejvíc.

Nemá smysl se na všechny zlobit, protože množství se nepočítá. Budoucnost ovlivní ti, jichž se útok na akademickou svobodu dotkl, ti které tento zážitek změnil, kteří pocítili tu žízeň po spravedlnosti, která ke spravedlivému jednání vede.

   ...byly čtyři. Byly zformulovány v okruhu Jakoubka ze Stříbra r. 1419 na základě Husova učení. Táborští byli mnohomluvnější, napsali jich a poslali Pražanům dvanáct, takže z toho okamžitě byl po celém království "veliký spor a rozštěpení". Ale ty pražské,

Dřěvo sě listem odievá,
slavíček v keřku spievá.
Máji, žaluji tobě
a mécě srdce ve mdlobě.
Zvolil sem sobě milú,
ta tře mé sdrce pilú.
Pila hřěže, ach bolí,
a tvójť budu, kdeť sem koli.
Srdéčko, divím sě tobě,
že nechceš dbáci o sobě.
Tvá radost, veselé hyne
pro tu beze jmene.

Ačť bych já ji zmenoval,
mnohýť by mě štrafoval
a řka: "Proč ty tak slúžíš?
Čemu sě milostí chlubíš?"
Neustavičný milovník
jako u cěsty hřěpík:
k čemu sě koli přičiní,
a tomu všemu uškodí.
Kdoť sem, tenž nosímť pilu:
jáť mám najkrašší milú,
téť nikomu nepoviem,
sámť ji s mým srdéčcem viem.

Viera vieřě pomáhá:
kdeť sú dva sobě věrna -
on jí a ona jemu -,
nepoviedaj třeciemu.
Mnohýť sě rád honosí,
ten tajemství pronosí.
Ach naň, zlýť obyčej jmá!,
nepřejtež mu, kdoť jeho zná.
Poniž on vás tak hanie,
prosímť vás, panny i panie,
přezdiec jemu: "Ruší nás,"
vyščermež jeho pryč od nás!

      Velikonoční události otevřely nebe všem. Najednou se vyjasnilo , o čem Ježíš mluvil

Evangelizace tam kde to nějak nejde.

Nelíbil se mi nápad, že prezidenta budeme volit my. Považoval jsem to za nesystémové, na nic dobré řešení jinak celkem všedních problémů se získávaním hlasů v parlamentu. Byl jsem přesvědčen že jde o mediální manipulaci, protože pro média je takováto volba terno. Půl roku je o čem psát! Taky jsem si myslel, že vzhledem k tomu, že politické strany s touto novinkou neumí pracovat, bude nakonec prezident "zvolen" novináři. No to jsem se ale splet!

Ukázalo se že život má vždycky nějaké překvapení, a že mizerná politická kultura národa může dostat touto cestou ozdravující impuls. Myslíte že mě napadlo že statisíce lidí se dokážou nadchnout pro nějakého politika, aby pro něj něco dělali? A ono se to stalo. Tohle bejvalo v naší zemi normální! Ale to už je dávno. Palackého, Braunera, Riegera, nebo Sladkovského lidi následovali v tisícových davech. Myslíte že to byli lepší politici? Tihle – řekněme, ale lidi poslouchali i tuctové poslance, ještě před sto lety! Lepší byli voliči, ne politici. Myslíte tedy že to byli aspoň úspěšnější politici? Ne, naopak, tolika úspěchy jako dnešní politik se nechlubili. To jejich voliči věděli že jde o věc veřejnou, a že není jedno, jestli na sněmu bude sedět petr nebo pavel. Myslíte, že to byli tedy vzdělanější, znalejší voliči? To taky ne.

Tenkrát, ještě před válkou, lidi věděli víc o svých vlastních zájmech. To především. Orientovali se podle elity a nepohrdali jí, to zadruhé. A byli náchylnější k tomu nechat se nadchnout, protože rozlišovali kdo je kdo. To za třetí. A teď nám to na chvíli vrátily prezidentské volby. Nejnápadnější je nadšení vzdělanějšího segmentu národa pro Schwarzenberga, a probuzení mladých v jeho prospěch. To je skvělý, ať už vyhraje kdokoli. Dvacetiletý Marťan, kterého mám doma, se dosud před volbami ptal "koho mám volit". A teď poprvé poznal politika a slyší jeho řeč. Ale ani Zeman nevychází naprázdno: lidi, kteří nejsou schopni si zapamatovat ani jména lidí ve vládě (kromě nenáviděného ministra který za všechno může), najednou poznali, že toto je politik. Léta politiky ignorují anebo jim spílají, a tento důchodce je stále politik v jejich očích. Takoví mimoni tedy naši voliči nejsou, jak se zdálo: proč tedy posílají do parlamentu nýmandy jejichž jména si ani nepamatují? Z lenosti, milí přátelé, a z lhostejnosti. Ignorance – z které je prezidentští kandidáti probudili.

Naději však nepředstavují ti dva, z nichž jeden bude prezidentem, a druhý důchodcem – to by se všechno rychle vrátilo do starých kolejí. Naději představují podle mne ti, kdo do druhého kola neprošli – tedy někteří z nich. Dienstbier, Roithová i Fišerová za sebou měli statisíce voličů, kteří je brali vážně, a všichni tři si to zasloužili. A pan profesor Franz předvedl názorně, že v občanské společnosti jsou lidi, kteří nejsou outsidery co se týče politického vlivu, jen jim chybí zkušenost. Doufám že tahle síla se nerozprchne, všichni čtyři ztělesňují alternativu k dnešním parlamentním vůdcům. Doufám že si voliči uvědomí, že daleko dříve než den před volbami by si měli přečíst kandidátku strany, k níž inklinují. Dokonce si možná mnozí uvědomí, že nejlepší je postarat se včas o to, kdo na té kandidátce má být nahoře – aby nemuseli odshora škrtat. A nešťastné politické strany si možná uvědomí, že bez slušných osobností v čele nebudou mít příznivce, a bez nich se neprosadí.

Není všechno, jak se zdálo, zabitý. Možná se lidi probudili z politické letargie a nihilismu a začnou se o svou zemi starat. Dávno vím, že nemáme blbou vládu pro lidskou blbost: když si lidi umí dobře zvolit starostu – a to na mnoha místech umí – tak proč ne vládu? No protože v případě republiky dosud nerozlišovali kdo je kdo, jako to rozlišují ve své obci. Tak těmito volbami se to možná začínají učit. Možná – vezměte na vědomí že jsem optimista z povolání.

      Před šesti lety podepsali někteří naši pastýři Ekumenickou chartu. Byla okolo toho docela

Teď když volíme prezidenta se mnoho lidí, jak jsem slyšel, rozhoduje také podle toho, jaký který kandidát slibuje vztah k Evropské unii. Já taky. Končící prezident Klaus podle mého soudu našemu národu v tomto vztahu velmi uškodil. Taky tím, že prý nemá Evropa žádnou ideu nebo identitu - jde jen o pragmatickou spolupráci národů většinou na ekonomickém poli. Hlásím se tedy k těm kteří tomu oponují, protože tu ideu vidí a sdílejí, a myslím že velmi záleží na tom co zastává příští prezident.

Idea Evropy se zrodila v jejích dějinách: 1/ prostor míru. Podřezávání krků je neproduktivní barbarství, národy mohou žít v míru a jakmile se to naučí, podrží to. Tato idea se, nejprve na náboženském poli, zrodila v Evropě mírem vestfálským a už nikdy nezmizela, až ovládla Evropu po katastrofách světových válek. Ale Evropa zná i protiklady a je jich plný Balkán.

2/ prostor svobody. Lidé si sice nejsou rovni, říká lidská zkušenost, ale všem je potřeba udělat dost místa pro jejich životy, protože si jsou rovni - říká rozum. Celý svět nám leží u nohou a my ho můžeme celý za život obeplout. To umožňuje vláda práva, prosazená všude kam dosáhneme. Původně to je idea britského imperialismu, a dotáhl ji k dokonalosti "welfare state". Všichni, i ti nejbídnější, i elita, tu mohou žít svobodně, dají-li místo druhým. Ale Evropa zná i protiklad a říká se mu po sicilsku - mafie.

3/ prostor jako prostor - jedinečné hodnoty historické a přírodní krajiny. Nežijeme pro jednu generaci. Co postavili naši dědové vytváří "životní prostředí". Není soukromé, jen ke střeženému plotu haciendy, je to veřejný statek. Počátkem ideje veřejného statku je vynález moderní, humanistické univerzity. Vzdělání, které se rozšíří mezi lid. Humanistické vzdělání, které se z hlav otiskuje i do krajiny a vytváří obecně sdílený vztah k tomu, co nás obklopuje, i když to má nějakého soukromého majitele. Ale Evropa zná i protiklad: ruskou lhostejnost k tomu co se válí za plotem.

Záleží tedy na nás, jestli chceme mít vládu a reprezentaci sdílející tyto evropské hodnoty a jestli se na jejich sdílení a předávání svým dědicům bez hranic chceme aktivně podílet, anebo jestli se chceme spíš uzavřít a využívat je jen jako turisti.